Vše už bylo řečeno, spočítáno, názorně ukázáno a argumentačně doloženo.

Všechny analýzy nejrůznějších institucí EU, všechny analýzy MŠMT či Ministerstva zdravotnictví, všechny analýzy renomovaných analytických společností v čele s KPMG i průzkumy veřejného mínění (viz SANEP) za posledních pět let se shodují v jednom.

Peněz do sportu v ČR ubývá, snižuje se počet sportujících, zvyšuje se počet dětí, jejichž rodiče nemají na to zaplatit jejich sportování, snižuje se aktivita a kvalita života české populace, zvyšuje se počet obézních a nemocných dětí i dospělých v závislosti na nedostatku pohybu.

ČR se ocitla na samém chvostu pořadí zemí v rámci EU v množství finančních prostředků vynakládaných na sport, výdaje na sport v ČR jsou nejnižší od roku 1989 a oproti tomuto datu poklesly ve vztahu k celkovým výdajům státního rozpočtu o více než 2/3, oproti roku 2006 o polovinu.

Ve srovnání s vývojem financování např. kultury v ČR vychází sport jako chudý příbuzný. Zatímco výdaje na kulturu rok od roku postupně stoupají, u sportu je tomu naopak, takže dnes tvoří výdaje na sport pouhou čtvrtinu výdajů na kulturu, zatímco např. na Slovensku jsou výdaje na kulturu i sport téměř 1:1. A slovenští sportovci dostávají v porovnání výdajů na sport oproti celkovým výdajům státního rozpočtu 5x více než naši.

A přes veškerou snahu a řadu jednání s členy vlády navrhuje státní rozpočet pro rok 2015 sportu v podstatě méně, než bude skutečnost roku 2014.

A tak už nemá sportovní hnutí na co čekat. Přísloví „sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“ v českých podmínkách už dlouhých 25 let nefunguje, takže sportovci musí vyběhnout tentokrát na politické, diplomatické a mediální kolbiště a svůj boj o výdaje na sport odpovídající evropskému standartu se porvat sami. A bude-li stát i nadále hluchý, bude třeba přitvrdit.

První instancí bude bezpochyby Poslanecká sněmovna, kde ještě v rámci druhého čtení zákona o státním rozpočtu na příští rok mohou poslanci sportu v rámci jeho výdajů přidat. Bezpochyby i částku v řádu miliard Kč. Záležet bude jen na ochotě a schopnostech poslanců chybějící zdroje zejména v kapitolách spravovaných ministrem financí nalézt. A na ochotě vlády poskytnout na plnění svých slibů potřebné finanční prostředky.

Vedení dvou nejvýznamnějších sportovních organizací v ČR, které ve svých řadách sdružují více než 90% veškerých organizovaných sportovců, tedy Česká unie sportu a Sdružení sportovních svazů ČR už v tomto směru učinila řadu kroků.

Kromě vlastní transformace a reorganizace se dokázala dohodnout na urovnání letitých vzájemných sporů a na mimosoudním narovnání vleklých soudních sporů, ale našly i shodu ve společném postupu vůči státu, regionům i obcím s cílem navýšit finanční toky na podporu sportování zejména v základních článcích sportu, tedy tělovýchovných jednotách a sportovních klubech, kterých obě organizace sdružují na 20 tisíc.

Prvním krokem vzájemné spolupráce bylo uspořádání odborné konference na téma Sport a regiony, která definovala potřeby a cíle českého sportovního prostředí v oblasti financování jeho činností. Nastoupená cesta za zrovnoprávněním financování českého sportu nebude pochopitelně pro pohodlné ani bojácné. Nebude ani pro interiérové seladony či leštiče klik.

Bude velmi důležité, zda nástup a ofenzívu obou největších sportovních organizací v ČR zachytí také Český olympijský výbor a připojí se k iniciativě vyvolané základními články českého sportovního prostředí, která si klade za úkol přesvědčit zástupce českého státu ve vládě i v parlamentu, aby se po čtvrtstoletí ústrků stát začal k českému sportu chovat se stejnou vážností a péčí, jako v ostatních zemích Evropské unie. Nikoli tedy jako k nechtěnému dítěti.

Součástí mediální, politické i diplomatické ofenzívy představitelů českého sportovního prostředí vůči macešskému postoji českého státu směrem ke sportu musí být také jednoznačná shoda na stejné a jednoznačné interpretaci dosavadníhorozdělení a sdílení rolí jednotlivých článků českého sportu, které vychází z horizontálního kompetenčního řezu.

Tento kompetenční řez vycházel z předpokladu, že s vládou a parlamentem bude vyjednávat ČOV, zatímco s orgány municipalit budou vyjednávat největší sportovní organizace. Praxe ukázala, že toto kompetenční rozdělení je v zásadě nefunkční, ale je i otázkou, zda by se sportovní prostředí nemělo spíše inspirovat se zvyklostmi a realitou v zemích se stejným či obdobným systémem řízení sportu.

Pokud totiž ČOV nebude jednat s kraji a regiony, jak chce získávat poznatky ze základních článků sportu a prosazovat je vůči státu? Pokud ČUS, SSS ČR a další sportovní spolky nebudou jednat se státem, jak budou prosazovat na centrální úrovni požadavky sportu v krajích, regionech a obcích?

V zemích okolo nás je dobře fungujícísystém, který vychází z vertikálního kompetenčního řezu, a to mezi vrcholovým sportem, reprezentací a talentovanou mládeží (který vůči státu, regionům či obcím navenek zastupuje zpravidla národní olympijský výbor, jenž má v řadě zemí dokonce i zákonem určenu povinnost toliko k zajištění přípravy a účasti sportovců na olympijských hrách – viz Slovensko, Polsko apod.) a mezi výkonnostním, masovým, neorganizovaným sportem či volnočasovými aktivitami, které zase vůči státu, regionům i obcím zastřešují po vzájemné dohodě sportovní organizace s celostátní strukturou. Bude velmi důležité, aby se do této koordinované iniciativy aktivně zapojily i další významné sportovní organizace, především Česká obec sokolská, která jakoby už několik let hrála pozici mrtvého brouka a samozřejmě i další sportovní spolky.

ČOV by tedy měl zřejmě přijmout roli, vycházející z tohoto bezpochyby funkčního modelu a běžně praktikovaného rozdělení kompetencí a ve vzájemné shodě s celým sportovním prostředím zabezpečovat to, co bezpochyby umí - zajišťovat přípravu českých sportovců – reprezentantů na OH a zabezpečení jejich účasti na nich.

Řada aktivit ČOV, která směřuje i do základních článků sportu (např. Olympijský víceboj) by byla jistě daleko efektivnější a účinnější, pokud by se při jejich realizaci opíral více o strukturu obou největších sportovních organizací v ČR a o činnost tělovýchovných jednot a sportovních klubů ve městech a obcích.

A finanční prostředky vynakládané na blýskavou mediální prezentaci by byly jistě lépe využity právě v tělovýchovných jednotách a klubech, jejichž činnost při hledání a primární výchově sportovních talentů je nezastupitelná.

A pokud  ČOV převezme i odpovědnost za péči o bývalé vynikající sportovce a olympijské medailisty, kteří se sdružují v Klubu olympioniků a zrealizuje projekt Sociálního programu ČOV, který je na stole už od roku 2005, bude bezpochyby a beze zbytku plnit svou společenskou roli, která je mu ve sportovním prostředí svěřena.

Pro celkový úspěch nově startující ofenzívy českého sportovního hnutí za důstojné financování své společensky nesmírně prospěšné činnosti, srovnatelné s alespoň financováním sportu ve státech s podobnou sportovní historií bude také nesmírně důležité, když se sportovní prostředí zbaví všech příživníků, kteří na sportu parazitují.

Michal Kraus