Před rokem a půl probíhal ve sněmovně jeden těžký porod. Měl vzniknout první orgán státní správy pro sport, Národní sportovní agentura.

Argumenty pro její vznik byly tak nejednoznačné, že hlasování muselo probíhat na několikráte a konečná výhra jednoho hlasu byla vším, jen ne přesvědčivým stanoviskem politického spektra. Úspěch by se nedostavil nebýt enormního nasazení Milana Hniličky (ANO), který měl dopředu slíbený post předsedy agentury, a poslaneckého matadora Jiřího Birkeho (ČSSD), který převzal sportovní problematiku ve své straně po populárním Michalu Krausovi. Přemlouvalo se, přesvědčovalo a také slibovalo. Některé hlasy nejen z jeho strany sice hovořily o subjektivním zájmu nastoupit do agentury jako místopředseda, ale zřejmě ztráta pozornosti při zadání zákona způsobila, že v podmínkách práce na tak vysokém postu je i vzdělání, které panu poslanci chybí.

Takže když agentura vznikla, musel se Birke spokojit pouze s místem v poradním sboru, tzv. Národní radě pro sport, do které Hnilička jmenoval své blízké a ty, kterým vděčil za vznik úřadu. Dokonce i zpravodaji zákona z řad opoziční strany KDU-ČSL. Otcům zakladatelům, podporovatelům Milana Hniličky, nezbylo nic jiného, než si dosadit své naslouchající do pozic místopředsedů, nic moc, ale alespoň něco.

Hnilička se snažil rozjet agenturu za podpory a pod vlivem svých marketingových poradců, začal objíždět republiku a vysvětlovat, bohužel i slibovat. A stejně tak i jeho místopředsedové. Na letním setkání se sportovními svazy tak místopředseda agentury Lukš slíbil termíny zveřejnění programů pro podporu sportu, z nichž nebyl dodržen ani jeden. A vypsané programy se i po pozdním vyhlášení museli předělávat, prodlužovat termíny, sportovní prostředí muselo být neustále ve střehu, kdy přijde jaká změna, aby náhodou nedošlo ke špatnému podání žádosti.

Samotným případem je rejstřík sportovců, který měl být vlajkovou lodí transparentnosti agentury. Ano, tento problém byl zděděný po Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Bohužel místopředsedové agentury a jejich podřízení úředníci tak dlouho odsouvali řešení, že při spuštění systému, spojeného s podáním žádostí, se teprve zjistilo, že rejstříky správně nezapisují, zapsaná data se dokonce ztrácejí. Znamenalo to opět posun a nutná oprava systému.



Sportovní prostředí, bohužel historicky zvyklé na ústrky ze strany státu, raději mlčí a je rádo, že má svůj vlastní orgán státní správy. Ale již velmi nervózně v prosinci očekávalo, kdy konečně budou vyhlášeny naprosto klíčové programy pro fungování sportovních svazů – reprezentace, talent a organizace sportu. MŠMT to o rok dříve zvládlo v listopadu, nyní prosinec na krku a nic. K překvapení těch dopředu neinformovaných dochází ke sloučení všech tří programů. Laik by řekl, úspora administrativních prací. Státní prostředky ale potřebují a mají svá stálá pravidla, proto vzniká obava, že toto sjednocení povede v konečné fázi ke značně problematické schopnosti sportovních organizací v pořádku vyúčtovat obdržené prostředky, aby nedošlo k sankcím ze strany poskytovatele dotace a dalších státních orgánů. Nemluvě o zavedené nutnosti vyhlašovat výběrová řízení i pro oblast reprezentace, což dosud bylo právě díky specifičnosti reprezentace vyjmuto z povinnosti a úspěšní sportovci mohli mít servis bez zbytečných průtahů.

Je zvláštní, že tyhle nuance panu poslanci Birkemu unikají, přitom jde o naprosto zásadní komplikace pro fungování sportu. K tomuto programu přichází onen slavný vlastní průzkum o oblíbenosti sportu, který se asi jednou svoji amatérskou intepretací zapíše do dějin českého sportu. Ukazuje v plné nahotě chaos v úřednickém vedení agentury, kdy trvá celé dva dny, než si místopředsedové agentury spolu domluví strategii, jak vlastně výsledek průzkumu bude započítán při výpočtu obdržených dotací. Že se tak děje v průběhu vyhlášené výzvy, je téměř na pokraji trestního stíhání. Podobnost s právě probíhajícím procesem je dost velká. Že z hodnocení celého programu zmizela tzv. úspěšnost sportovních svazů na mezinárodních soutěžích, je jistě náhoda. Hokej, vítěz všeho, medaili nepřivezl a soudně řečeno, nějakou dobu asi ještě nepřiveze. Tak raději zrušíme bonusové body pro svazy, které svojí prací vychovávají špičkové sportovce, kteří dělají svými výkony tu nejlepší reklamu České republiky.

Když Milan Hnilička jel do Teplic, pozdravit se s přáteli, na zakázanou oslavu, jistě netušil, co přijde. Je paradoxem, že se potkal se sociálnědemokratickými kamarády, byť někteří několikrát změnili dres. S vypětím sil sice uhájil u premiéra post předsedy, ale ucho problémů se utrhlo a byl přinucen jednat, aby agentura začala opravdu dobře fungovat, nejen proklamacemi. Buď udělá radikální změnu ve vedení agentury a odřízne vliv těch, kteří mu pomohli se vznikem agentury, nebo skončí on.

Jan Birke: Nelogický krok Milana Hniličky

Skandálním se jeví křik pana poslance Birkeho, jak je možné, že o personální výměně nevěděl. A kdo ještě se ozve na ochranu svých zájmů? Jedná se o politizaci sportu, před kterou při vzniku agentury a Národní rady pro sport varoval předseda biatlonu Jiří Hamza? Proč se sociální demokracie a její představitel zajímá o osoby, které pomáhal dle některých zdrojů ze sociální demokracie naistalovat do úřadu, a ne o reálné následky jejich práce? Proč tak hlasitě neurgoval termíny, které sportovnímu prostředí slibovali dnes již bývalí místopředsedové agentury? Přiznává svoji zainteresovanost? To by byla další velká rána pro český sport. Nicméně například vyjádření pana poslance Jandy o situaci v
našem sportu toto naznačují.    

(psk,sportovnilisty.cz,foto:arch.)