Klasický orientační běh mohou běžet všichni, kdo mají výdrž  a dokážou zacházet  s mapou  a buzolou. Rádiový orientační běh může běžet jen ten, kdo zvládá radioamatérský sport. Oba běhy jsou si velice podobné, vždy jde o překonání vzdálenosti a dobrou orientaci v terénu. Radioamatéři, na rozdíl od klasického orientačního běhu, nemají ovšem v mapě zakreslená stanoviště, nýbrž si je musí vyhledat sami pomocí radiových vln. Jiné komunikační zařízení než je radiový vysílač a přijímač  ovšem použít nesmějí, i když je jich dnes na výběr dost.

Radiový orientační běh měl v minulosti i v současnosti několik označení, například zkratka  ROB, ARDF z  anglického Amateur Radio Direction Finding, někdy se mu také říkalo Hon na lišku. U nás  se sport rozšířil kolem 80. let 20. století, kdy se běhalo pod hlavičkou tehdejšího Svazarmu, aby se tato organizace stala o něco přitažlivější pro mladé lidi. Tehdy byl rádiový orientační běh ještě v plenkách, nebyly sjednoceny vysílací fraekvence, nepracovalo se s mapami. Teprve později  došlo ke sjednocování s mezinárodními pravidly a vysílače začaly vysílat na jediné frekvenci po celou dobu závodu.

Nápad na organizování závodů v tomto sportu vznikl ale již dlouho předtím, na počátku století, kdy se při závodech plachetnic ve Švýcarsku na Bodamském jezeře navádělo pomocí radiového signálu. Tady vše začalo a postupně se dostalo do současné podoby.

Foto © Depositphotos.com/photography33