Ne, nelekejte se, nesnažím se překonávat sportovní rekordy, konečně v mém věku by i teoreticky mohla být řeč už jen o těch seniorských, nejsem pravidelným návštěvníkem posilovny, ani si každý den nepíšu do deníčku počet na kole ujetých či uběhnutých kilometrů. Celý život jsem se ale přirozeně hýbal a radost z pohybu mě neopustila ani dnes. Ke sportu jsem úspěšně vedl své děti a v posledních dvaceti letech mám ke sportování jako předseda Sdružení sportovních svazů České republiky ještě blíže a stále víc si uvědomuji, jak jsou všelijaké formy fyzické aktivity důležité pro zdraví jedince i společnosti.

Součástí nápravy každého problému musí být co nejpřesnější pojmenování a analýza aktuálního stavu. I proto jsem Vás v posledních měsících na pokračování seznamoval s výsledky průzkumu na téma Sport a stát a také s tím, jaká doporučení ohledně pohybu vydala Světová zdravotnická organizace a jak moc se praktický denní režim většiny z nás s těmito doporučeními rozchází.

Děti sice do školy více chodí, než nechodí, ale skutečnost, že jen mírně větší polovina nezameškala během 4 týdnů výuky ani den, není příliš povzbudivá. Je možné, že slabá docházka do školy mohla být částečně ovlivněna koronavirovou situací, ale nemyslím si, že podstatně.

Proč se hodiny tělesné výchovy uskutečnily pouze v necelých 60 %, se sice z uvedených čísel nedozvíme, důvody nebyly předmětem zkoumání, ale skutečnost je to jistě nelichotivá.

Proti omluvě lékařem, tedy z důvodu nemoci, nelze nic namítat, ale proč zhruba třetina rodičů svoje děti z tělesné výchovy omlouvá? A proč se některé hodiny vůbec neuskutečnily?

Podíváme-li se na uvedené 3 grafy, jedním pohledem zjistíme, že jen cca polovina žáků se účastnila všech proběhnuvších hodin „tělocviku“. Druhá polovina buď nebyla ve škole, nebo cvičící spolužáky jen vsedě „se zájmem“ pozorovala. Vezmeme-li k tomu v úvahu ve většině škol zaběhnutou praxi, že děti se na hodiny tělesné výchovy nesmějí připravovat před začátkem hodiny, že se tudíž převlékají nikoli o přestávce, nýbrž až na začátku a pak i konci hodiny, zjistíme, že cvičí-li s přestávkami 30 minut, je to hodně. A to raději nemluvím o mých konkrétních zkušenostech z několika škol, kde není tělocvična součástí školní budovy a děti proto musí na tělocvik docházet do jiné budovy. To v praxi znamená, že se děti čtyřikrát převlékají a podstatnou část hodiny stráví samotným přesunem, který většinou probíhá ne zrovna rychlou chůzí. V těchto případech je běžné, že vlastní výuka je dlouhá 15 až 20 minut, smysluplně je tedy využitá jen necelá polovina vyučovací hodiny. Za mých školních let bylo samozřejmé, že jsme se do tělocvičny či na hřiště přesouvali v průběhu přestávky a současně se zvoněním jsme museli „stát na značkách“… Tento můj „archaický“ argument u učitelů a ředitelů zmíněných škol neprošel, naopak jsem byl ujištěn, že v každé třídě se najde alespoň jeden „šikovný“ rodič, povětšině právník, který nedopustí, aby bylo pošlapáváno právo jeho dítěte na odpočinek v průběhu přestávky mezi hodinami. A pak se divte, že učitelé a ředitelé často na snahu využít hodiny tělocviku v plném rozsahu rezignují. Ve výsledku ale tato praxe rozhodně ke zvýšení míry pohybu v životě dětí nepřispívá.
----------
Průzkumu společnosti SANEP na téma Pohyb a strava u dětí na ZŠ v ČR se ve dnech 11. – 17. 12. 2021 aktivně účastnilo 35.652 respondentů, kteří uvedli, že jejich dítě studuje v současné době na základní škole. Metodologie: věk, pohlaví, bydliště, vzdělání; statistická odchylka je ±1,5 %.