V rozhovoru z roku 1954 Emil Zátopek popisuje, jak trénuje a jakým způsobem dosáhl svých úspěchů.: „V letošním roce jsem dosáhl svých nejlepších výkonů na 5 a 10 km. Protože při vytrvaleckých disciplínách je výkon vždy úměrný tréninku, chtěl bych seznámit sportovce se svou přípravou k těmto svým posledním rekordům.
Po celou dobu svého třináctiletého sportování trénuji tak, že běhám krátké úseky 100—400 m dlouhé rychle a pomalu, střídavě za sebou bez přerušování běhu. Pro tento způsob tréninku jsem se rozhodl proto, že umožňuje současně nácvik rychlosti i vytrvalosti, obou nezbytných podmínek úspěchu při běhu na dlouhé tratě.
V prvních letech jsem těchto úseků nenaběhal mnoho. Každý den vždy 6 krát až 10 krát rychle a mezitím vždy stejnou vzdálenost pomalu. Rok od roku jsem však počet těchto naběhaných rovinek, dvoustovek nebo čtyřstovek (třístovky jsem běhal velice zřídka) zvyšoval, až jsem v roce 1950 dosáhl takového množství tréninkové práce, které jsem považoval za svůj vrchol. Můj denní trénink byl takový: 5krát 200 m, 40krát 400 m a 5krát 200 m rychle a mezi každým tímto rychlým úsekem vždy 200 m volného pomalého běhu.
Již po dvouměsíčním takovém tréninku jsem zaběhl 5 km za 14:03,0 min. a 10 km za 29:02,6 min. Od té doby až do loňské zimy jsem toto množství tréninkové práce nepřekročil. Spíše naopak. Nejednou pro časové zaneprázdnění a pro několikeré onemocnění (anginy, ischias) jsem trénoval méně. Také moje výkony byly slabší. Byl jsem kvůli tomu kritizován trenérskou radou při SVTVS, našimi trenéry v ÚDA a sám jsem též cítil nutnost nápravy ve svém tréninkovém úsilí.
Vrátil jsem se tedy znovu ke svému tréninku z roku 1950. Opět jsem běhal denně 5krát 200 m, 40krát 400 m a 5krát 200 m s 200metrovým meziklusem a výsledek byl, že jsem znovu zaběhl časy jako v roce 1950. 5 km za 14,03,0 min. a 10 km za 29:01,6 min. Znovu jsem si potvrdil, že výkon odpovídá tréninku. Jenže já jsem chtěl dojít se svým výkonem dál. Byla to dokonce moje povinnost, protože jsem si dal závazek, že letos překonám své dosavadní rekordy na 5 a 10 km. Proto jsem po skončení loňské sezóny neustal v tréninku. Celý listopad jsem běhal denně 5krát 200 m a 40krát 400 m a 5krát 200 m a v prosinci jsem provedl zajímavý pokus. Dne 31. prosince jsem měl běžet v Brazílii, a proto v době od 7. do 19. prosince jsem vystupňoval svůj trénink na 70krát 400 m denně s meziklusem 100 až 150 m. Od 20. prosince jsem tréninkové množství opět snižoval, abych se zotavil z únavy a v Sao Paolo jsem byl v jedinečné formě. Trať 7300 m jsem uběhl za 20:30 min., při čemž mezičas na 5km jsem měl stejný s naším rekordem 14:03min. To mne ještě více utvrdilo v mých názorech na trénink dlouhých tratí.
V lednu po návratu z Brazílie jsem běhal zase denně 5krát 200 m, 40krát 400 m a 5krát 200 m, ale v únoru, v době od 14. do 26. 2. jsem vystupňoval trénink na 80krát 400 m denně se 150metrovým meziklusem. V březnu jsem toto množství zvýšil na 90krát 400 m se 150m meziklusem a moje pařížské vítězství v běhu Ĺ Humanité mne opět ujistilo, že jsem na dobré cestě. V dubnu jsem své tréninkové množství zvýšil na l00 krát 400 m s meziklusem 100 až 150 m, avšak nemohl jsem takto trénovat déle než týden. Přebor armády v přespolním běhu a přebor republiky mne nutily ke snížení tréninkového množství vždy v posledním týdnu před závody. Přesto však jsem byl ve skvělé formě a čekal jsem jen na oficiální závody na dráze. Dne 14. května jsem běžel v Houštce 5 km za 14:04 min, tedy jen o vteřinu za svým rekordem. Na závody pro Paříž a nadcházející sezónu jsem se cítil dobře připraven.
Dnes vidím jasně, že pro vynikající výkon na dlouhé tratě stejně rozhodující jako rychlost běhu je i rychlost obnovy sil. Na štěstí tato rychlost obnovy se dá lehce natrénovat. Stačí pravidelně svalům odebírat energii (to znamená běhat) a vnitřní orgány se již během několika měsíců samy naučí dodávat těmto svalům větší množství „pohonných látek". Jediné, nač je třeba dbát, je zdraví. Unavené svaly, šlachy a klouby, avšak také srdce se mohou bezohledným vyčerpáním lehce poškodit, vytrvalec se proto musí úzkostlivě sledovat a pečovat o sebe, být vždy v teple, je-li unaven, a s dobrým, vydatným jídlem musí přijímat i zvýšené množství vitaminů (hlavně vitaminu C).“
Že tato cesta pravidelného, intensivního tréninku, vedla k úspěchu, poznal celý svět. Emil Zátopek se nesmazatelně zapsal do historie. O tom, jakým úsilím toho dosáhl, svědčí právě i způsob jeho tréninku.
Po celou dobu svého třináctiletého sportování trénuji tak, že běhám krátké úseky 100—400 m dlouhé rychle a pomalu, střídavě za sebou bez přerušování běhu. Pro tento způsob tréninku jsem se rozhodl proto, že umožňuje současně nácvik rychlosti i vytrvalosti, obou nezbytných podmínek úspěchu při běhu na dlouhé tratě.
V prvních letech jsem těchto úseků nenaběhal mnoho. Každý den vždy 6 krát až 10 krát rychle a mezitím vždy stejnou vzdálenost pomalu. Rok od roku jsem však počet těchto naběhaných rovinek, dvoustovek nebo čtyřstovek (třístovky jsem běhal velice zřídka) zvyšoval, až jsem v roce 1950 dosáhl takového množství tréninkové práce, které jsem považoval za svůj vrchol. Můj denní trénink byl takový: 5krát 200 m, 40krát 400 m a 5krát 200 m rychle a mezi každým tímto rychlým úsekem vždy 200 m volného pomalého běhu.
Již po dvouměsíčním takovém tréninku jsem zaběhl 5 km za 14:03,0 min. a 10 km za 29:02,6 min. Od té doby až do loňské zimy jsem toto množství tréninkové práce nepřekročil. Spíše naopak. Nejednou pro časové zaneprázdnění a pro několikeré onemocnění (anginy, ischias) jsem trénoval méně. Také moje výkony byly slabší. Byl jsem kvůli tomu kritizován trenérskou radou při SVTVS, našimi trenéry v ÚDA a sám jsem též cítil nutnost nápravy ve svém tréninkovém úsilí.
Vrátil jsem se tedy znovu ke svému tréninku z roku 1950. Opět jsem běhal denně 5krát 200 m, 40krát 400 m a 5krát 200 m s 200metrovým meziklusem a výsledek byl, že jsem znovu zaběhl časy jako v roce 1950. 5 km za 14,03,0 min. a 10 km za 29:01,6 min. Znovu jsem si potvrdil, že výkon odpovídá tréninku. Jenže já jsem chtěl dojít se svým výkonem dál. Byla to dokonce moje povinnost, protože jsem si dal závazek, že letos překonám své dosavadní rekordy na 5 a 10 km. Proto jsem po skončení loňské sezóny neustal v tréninku. Celý listopad jsem běhal denně 5krát 200 m a 40krát 400 m a 5krát 200 m a v prosinci jsem provedl zajímavý pokus. Dne 31. prosince jsem měl běžet v Brazílii, a proto v době od 7. do 19. prosince jsem vystupňoval svůj trénink na 70krát 400 m denně s meziklusem 100 až 150 m. Od 20. prosince jsem tréninkové množství opět snižoval, abych se zotavil z únavy a v Sao Paolo jsem byl v jedinečné formě. Trať 7300 m jsem uběhl za 20:30 min., při čemž mezičas na 5km jsem měl stejný s naším rekordem 14:03min. To mne ještě více utvrdilo v mých názorech na trénink dlouhých tratí.
V lednu po návratu z Brazílie jsem běhal zase denně 5krát 200 m, 40krát 400 m a 5krát 200 m, ale v únoru, v době od 14. do 26. 2. jsem vystupňoval trénink na 80krát 400 m denně se 150metrovým meziklusem. V březnu jsem toto množství zvýšil na 90krát 400 m se 150m meziklusem a moje pařížské vítězství v běhu Ĺ Humanité mne opět ujistilo, že jsem na dobré cestě. V dubnu jsem své tréninkové množství zvýšil na l00 krát 400 m s meziklusem 100 až 150 m, avšak nemohl jsem takto trénovat déle než týden. Přebor armády v přespolním běhu a přebor republiky mne nutily ke snížení tréninkového množství vždy v posledním týdnu před závody. Přesto však jsem byl ve skvělé formě a čekal jsem jen na oficiální závody na dráze. Dne 14. května jsem běžel v Houštce 5 km za 14:04 min, tedy jen o vteřinu za svým rekordem. Na závody pro Paříž a nadcházející sezónu jsem se cítil dobře připraven.
Dnes vidím jasně, že pro vynikající výkon na dlouhé tratě stejně rozhodující jako rychlost běhu je i rychlost obnovy sil. Na štěstí tato rychlost obnovy se dá lehce natrénovat. Stačí pravidelně svalům odebírat energii (to znamená běhat) a vnitřní orgány se již během několika měsíců samy naučí dodávat těmto svalům větší množství „pohonných látek". Jediné, nač je třeba dbát, je zdraví. Unavené svaly, šlachy a klouby, avšak také srdce se mohou bezohledným vyčerpáním lehce poškodit, vytrvalec se proto musí úzkostlivě sledovat a pečovat o sebe, být vždy v teple, je-li unaven, a s dobrým, vydatným jídlem musí přijímat i zvýšené množství vitaminů (hlavně vitaminu C).“
Že tato cesta pravidelného, intensivního tréninku, vedla k úspěchu, poznal celý svět. Emil Zátopek se nesmazatelně zapsal do historie. O tom, jakým úsilím toho dosáhl, svědčí právě i způsob jeho tréninku.
(kp, sportovnilisty.cz,foto arch.)
Email
Tisk
