Ať chceme, či nechceme, souhlasíme, nebo nesouhlasíme, musíme se vyrovnat se skutečností, že jsme ve válce. Celý svět je ve válce. Ve válce proti zákeřnému agresorovi, koronaviru, který, ač nepozván, zavítal již do všech 206 států na naší planetě. Bojujeme, abychom ochránili co nejvíce životů, a jako v každé válce průběžně počítáme a jednou budeme sčítat velké přímé i nepřímé ztráty. Jednou znamená – až vyhrajeme. Zatím nevíme, kdy válka skončí, ani jak velké budou oběti.  

Každá válka si nutně žádá nějaká, většinou nepopulární opatření, která slouží společnému cíli a napomáhají vítězství. Podobně jako v jiných oblastech je nejen u nás, ale v celém světě omezena i sportovní činnost. Všichni chápeme, že hlavně proto, aby se nezvyšovala rizika dalších ztrát lidských životů, a také kvůli nemožnosti zajistit regulérnost soutěží. Nemůžeme se proto divit, že významné světové sportovní události jsou rušeny bez náhrady, příklad zrušení letošního Wimbledonu jen dokládá, že skutečně jsme ve válce, protože v dobách míru se tento turnaj od svého vzniku v roce 1877 vždy konal. Ve válce jsou prostě jiné priority, sport mezi ně nepatří.

Diskutabilní jsou ale snahy už dnes horečně hledat nové termíny a do nich přesouvat akce, které se nyní prostě konat nemohou. Z jedné strany lze takové snahy pořadatelů chápat, z druhé ale nelze jinak než souhlasit se zkušeným fotbalovým trenérem Ladislavem Škorpilem, který letos 31. 3. ve svém Zápisníku napsal: „Zvláštní to doba. Všichni řeší, co bude, až to bude, a nikdo neví, kdy to bude a co to bude. Jisté je jen jedno, že to nikdy nebude tak, jak to bylo“. Přesně a úsporně tak vyjádřil, jak se věci mají.

Každý den jsme konfrontováni s převážně optimistickými vizemi politiků, které se většinou vůbec neshodují s neradostnými prognózami vědců, všechno to ale zatím jsou jen hrubé odhady a různě motivované spekulace. Jsme si sice jisti, že tuto válku jednou vyhrajeme, ale nikdo neví, zda se to stane v řádu měsíců, nebo let. Uvidíme. Zatím se smiřme s tím, že pokud pandemie nezmizí ze všech států na Zemi, nemohou se konat žádné světové soutěže. Analogicky pak můžeme pohlížet na jednotlivé kontinenty i státy.



Všichni už se těšíme, ale měli bychom se i cíleně připravovat na dobu, kdy všechna omezení osobních svobod i další, válkou s virem vynucené restrikce zmizí, všichni budou moct opět cestovat, podnikat, pracovat, trénovat atd. Potom, až si budeme jistí, že nás už virus nemůže překvapit, začne se opět rozvíjet opravdový sport a s ním spojené soutěžení.

Konec každé války je vždy příležitostí se poučit z minulých chyb (jen hlupák je nepoučitelný) a nastartovat společnost správnějším, lepším a spravedlivějším směrem. Proto bude tak důležitý ten „okamžik vítězství“. Všichni se dnes vzácně shodují, že po pandemii už nikdy nebude svět stejný jako před ní, je tedy zřejmé, že ani sportovní život nebude možné vrátit přesně do starých kolejí.

Sport je důležitý a vlastně nenahraditelný společenský fenomén. Také v České republice nastane šance nastartovat sport znovu, zamyslet se nad jeho prioritami, k lepšímu přenastavit způsob fungování sportovního prostředí, vydefinovat si pojmy, pravidla atd.

Jsem přesvědčen o tom, že dnešní státem určená pravidla, která musí sportovní prostředí respektovat, nejsou ve shodě s tím, co stát chce, nebo by měl chtít. Asi je zbytečné spekulovat o tom, jestli je to výsledkem „zvykového práva“, nebo zneužitím vlivu některými aktuálně mocnými, nebo něčím úplně jiným. Při všech problémech, které pandemie českému sportu způsobila, vidím pro Národní sportovní agenturu, která bude po pandemii o zásadních věcech ve sportu rozhodovat, velkou šanci – nezmeškat start a vyrazit správným směrem!

(rp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)