Dnešní zmatená doba, plná hloupostí, zmatků, chaosu a mediální virtuální reality v sobě pomalu, ale jistě,  nenápadně, ale plíživě přináší záblesky hledání nápravy současného stavu prostředky poněkud nedemokratickými. Komentuje dnešní situaci ve sportu Michal Kraus.

Prosazování se silných vůdců, za které „není náhrada“, direktivní rozhodování, zpochybňování demokratické diskuse, odmítání hledání kompromisu a konsensu, nenápadné náznaky volání po vládě silné ruky se z politické roviny začíná posunovat i do roviny občanské společnosti, začíná doutnat a sílit. Minulý týden naplno zasáhla český sport.

Je sice pravdou, že díky macešskému přístupu státu k podpoře a financování sportu, které je nejnižší v celé EU a oproti roku 1990 kleslo na méně než polovinu, ještě více ochromila novela loterijního zákona, která sportu a zejména jeho základním článkům v podstatě bez náhrady sebrala několik miliard Kč ročně na činnost a po krachu Sazky, kterým bývalí nejvyšší sportovní činitelé sami připravili sport o další miliardu, se celé hnutí dostalo na šikmou plochu, po které stále rychleji klouže do neřešitelné situace.

Do situace, která, pokud stát nezakročí, může končit postupným vymíráním sportovních jednot a klubů a zvyšováním počtu zejména mládeže a dětí, jejichž volný čas budou obstarávat ulice, herny a obrazovky počítačů.

Ani to však neopravňuje úzkou skupinu sportovních funkcionářů v čele s předsedou Českého olympijského výboru konat v příkrém rozporu s principy fair play, s principy Olympijské charty, s principy demokracie, s principy spolkového práva i ústavními principy České republiky.

Česká televize v úterý 5. 8. 2014 přenášela v přímém přenosu a poté v několika diskusních vstupech mediálně nakašírované divadlo pod názvem Veřejná rozprava k návrhu zákona o sportu.Co na tom, že žádný návrh zákona o sportu neexistuje, co na tom, že předložené teze návrhu věcného řešení nepředkládal stanovený orgán státní správy v oblasti podpory sportu, tedy MŠMT.

Co na tom, že text dle předloženého písemného materiálu zpracoval Český olympijský výbor, přestože text neprojednal ani Výkonný výbor ČOV a už vůbec ne členové pléna –nejvyššího orgánuČOV, který rozhoduje o činnosti ČOV, a byl tedy „dílem“ úzké skupinky funkcionářů.

Co na tom, že monstrózní mediální podnik za účasti české sportovní elity pod názvem „Rozprava“ žádnou rozpravou nebyl, protože diskuze nebyla součástí programu, takže špičky českého sportu poskytly toliko stafáž televizní reality show několika pečlivě vybraným řečníkům. Diskusi potom má nahradit písemné zasílání připomínek na ČOV, o jejichž vyřízení ale budou opět rozhodovat ti, kteří materiál předložili….

Pochybnému, neetickému, nedemokratickému a nefér předložení návrhu, z něhož by měl vycházet nový návrh Zákona o sportu, také plně odpovídá jeho obsah, který jako kdyby tvořil autor odkojený na principech totalitní legislativy.

Jako červená nit se celým návrhem táhne princip, o který hlavně a především autorům pochybného spisku jde. Určit zákonem v rozporu s legislativním pořádkem a Ústavou ČR vedoucí úlohu Českého olympijského výboru v českém sportovním hnutí.

ČOV je přitom dle legislativního pořádku ČR jedním ze spolků provozujících sportovní činnost, postavený na roveň všem ostatním spolkům, jehož specifickým cílem činnosti je toliko zabezpečit přípravu a účast českých sportovců na olympijských hrách a hájit principy olympismu.

K tomu je kompetentní a k tomu je i stvořen. Kupříkladu Národní olympijské výbory na Slovensku i v Polsku jsouv souladu s  podstatou jejich činnosti, role a postavení definovány takto:

•  Polský olympijský výbor je samostatnou mimovládní organizaci, která samostatně stanoví své cíle spojené s olympijským hnutím, v rámci stávajícího práva.

 

•  Slovenský olympijský výbor a Slovenský paralympijský výbor plní úlohy spojené se zabezpečením účasti sportovníreprezentace na olympijských hrách a na paralympijských hrách.

Jestliže ještě v dubnu tohoto roku měla tato vedoucí úloha ČOV pracovní název „národní odborný garant sportu v ČR“, v citovaném mediálně velmi zviditelněném materiálu je již nazýván „Nejvyšší sportovní autoritou“, která chce na základě zákona rozhodovat například:

•  o uznávání sportovních svazů (v olympijských i neolympijských sportech),

 

•  kontrolovat, zda příslušný sportovní svaz vyvíjí svou sportovní činnost v souladu s předpisy mezinárodní sportovní federace či zákony ČR

 

• kontrolovat, zda je sportovní svaz založen na demokratických zásadách

 

• kontrolovat, zda sportovní svaz vyvíjí svoji sportovní činnost v souladu s Olympijskou chartou (tato podmínka by znamenala zrušit např. Sokol, který myšlenky olympismu nepřijal)

 

•  rozhodovat o tom, která MS či ME může ten či onen sportovní svaz v ČR pořádat

 

•  rozhodovat spory mezi sportovními svazy

 

• rozdělovat mezi svazy finanční prostředky

 

•  atd.,atd.

Že to připomíná vedoucí úlohu ČSTV v předlistopadovém období? Inu není divu. Že se s principy Olympijské charty poněkud míjí lež, přetvářka a prapodivné nedemokratické mocenské choutky některých členů vedení ČOV?

Autoři této poněkud pokleslé legislativní frašky totiž navíc opírají svou touhu po vedoucí úloze ČOV v ČR o zcela pokřivenou argumentaci, jako například, že Mezinárodní olympijský výbor celosvětově zastřešuje všechny olympijské i neolympijské sporty.

Dovede si někdo představit, že by FIFA (Mezinárodní fotbalová federace), IHF (Mezinárodní hokejová asociace), IAAF (Mezinárodní atletická federace) či na druhou stranu IFAF (Mezinárodní federace amerického fotbalu) nebo IFF (Mezinárodní florbalová asociace) či desítky jiných mezinárodních sportovních federací řídil MOV, že by rozhodoval o tom, zda, kde a kdo bude v těchto sportech pořádat Mistrovství světa?

Stejně tak materiál přisuzuje ČOV roli, kterou nevykonává a ani vykonávat nemůže. Jako např., že ČOV hájí zájmy českého sportu vůči orgánům státu jak a na základě čeho?), že ČOV sdružuje a hájí zájmy sportovních svazů olympijských i neolympijských sportů (jak a v čem kromě financování přípravy a účasti sportovců na OH?), že kofinancuje činnost sportovních federací (z prostředků státu) apod.

Tuto svou poslední tezi opírají o poněkud pochybnou novelu loterijního zákona a zákona o daních z příjmu, která vstoupila v platnost k 1. 1. 2014, jež ČOV jako jedinému spolku provozujícímu veřejně prospěšnou činnost v ČR přiznává možnost daru ze strany loterijních společností, a to až do výše 5% z jejich dílčího odvodu.

Je otázkou, zda tato ustanovení nejsou v rozporu s právní úpravou EU v oblasti veřejné podpory a také s ústavním pořádkem ČR, neboť zakládá nerovnost mezi spolky. V každém případě je tu vytvořen nebezpečný precedens, který zakládá princip nerovnosti mezi spolky.

ČOV kromě toho zdaleka ne všechny tyto prostředky používá na sportovní (a tedy veřejně prospěšnou) činnost a přestože se to snaží předstírat, do sportovního hnutí v jednotách a sportovních klubech prostředky zatím rozhodně nedoputovaly. A byly to právě místní články sportu, které z původního znění loterijního zákona profitovaly nejvíce.

Jsem poslední, který by se bránil koordinačnímu orgánu, který by na demokratických principech sdružoval všechny spolky vyvíjející sportovní činnost (pokud by o to stály) v ČR, a to na principu například profesních komor či Sdružení spolků, které např. definuje polský zákon o sportu.

Takové sdružení a jeho výkonné orgány však musí vzniknout demokratickou cestou na bázi dobrovolnosti a bez ingerence a rozhodnutím státu, naopak jako rovnocenný partner státu, který bude vůči státu uplatňovat oprávněné požadavky sportovního hnutí v ČR, a to od té nejnižší úrovně v obcích a městech až po vrcholový sport a reprezentaci.

Michal Kraus