O aktivitě člověka pod vodou vypovídají už nástěnné malby v Arnhemu v Austrálii, které datujeme do doby kamenné. Na kresbách jsou znázorněni muži ve vodě s oštěpy, kteří mají šňůry a na nich navlečené ryby. Z doby přibližně 4 000 př. n. l. pochází asyrský reliéf, na kterém jsou plavci, dýchající z koženého vaku. Ti se velice podobají dnešním potápěčům s tlakovou lahví. Zda byl vak určen k dýchání či jako pomůcka k nadnášení je dodnes otázka sporu.

Rozvoj námořní plavby starověkých národů a samozřejmě i rozvoj rybolovu si vyžádali práci nejen na hladině, ale také pod vodní hladinou. A to při opravách lodí, budování přístavů a jejich zařízení, uvolňování sítí, kotev apod.  Důkazy o práci pod vodou máme ze starověkého Řecka. Jako důkaz nám poslouží mořské perlorodky. Jinak než potopením k mořskému dnu je získat nelze. Znázorňují to nástěnné reliéfy v Thébách, pocházející z doby kolem roku 3 200 př. n. l.

Purpurovou barvu Řekové vyráběli z nachovek (mlž), černý korál vyváželi až do Číny, používali mořské houby. To všechno je potřeba vyzvednout z mořského dna. Alexandr Veliký využil umění potápěčů v přístavu Tyre, který byl dobyt roku 332 př. n. l. a kde bylo potřeba odstranit zábrany ponořené pod hladinou přístavních vod.

Zdokonalení potápěčského umění Řeků přinesli Římané. Ti potápěče využívali k vojenským účelům. Potápěči zatloukali do dna u přístavů ostré kůly jako ochranu před nepřátelskými flotilami. Nebo naopak podobné překážky odstraňovali u cizích přístavů, které Římané dobývali. Z potopených lodí byli římští potápěči schopni vyzvedávat kořist nebo poklady.

Pro práci pod vodou využívali tzv. kesony, neboli potápěčské zvony, které jim umožňovaly nebýt úplně závislými na hladině a pod vodou tak mohli pracovat mnohem déle. Keson popsal už v roce 360 př. n. l. ve spisu Problemata Aristoteles. Dokonalejší verze kesonu se používají dodnes.

K potápění samozřejmě docházelo i ve středověku, ovšem z této doby máme o potápění jen velmi málo informací. Změna nastala v době renesance, kdy v Itálii působil všestranný umělec a vědec Leonardo da Vinci. Jeho pozornosti potápění neuniklo. Dochovaly se jeho nákresy některých potápěčských pomůcek, jako např. plovacích blan na ruce i na nohy (vynález plovacích ploutví přišel až o pět století později!), vymýšlel různé konstrukce potápěčských zvonů. Ale i v jeho nákresech se můžeme setkat s chybami.

Stejně jako mnozí učenci i Leonardo da Vinci nakreslil potápěče s dýchací trubicí, která vedla až na hladinu. Tento experiment si jistě zkusili mnozí z nás jako malé děti s kamarády u rybníku. Problém je v tom, že už v malé hloubce dosahuje tlak takových hodnot, že svaly, které nám pomáhají dýchat, po vydechnutí vzduchu nejsou schopny opětovně roztáhnout hrudní koš a znemožní tak člověku další nadechnutí.

Ani potopené lodě nezůstaly ušetřeny umění potápěčů. V 15. století ve Španělsku byli dokonce potápěči speciálně cvičeni k vyzvedávání pokladů ze ztroskotaných lodí.

U nás pocházejí první zmínky o potápění z doby romantismu, kdy se náš první potápěč, o kterém s jistotou víme, snažil zjistit, jak hluboká je Hranická propast na Moravě. Výsledkem jeho ponoru byl závěr, že Hranická propast dno nemá… Jakkoliv se jeho slova zdají být amatérská i s použitím nejmodernější techniky se dodnes nepodařilo jejího dna dosáhnou. Zatím poslední měření posouvá dno Hranické propasti do hloubky 373 metrů.

I Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých zmiňuje potápění. A to konkrétně v souvislosti s Ferdinandem II., který povolal čtyři benátské potápěče, aby vyzvedli poklad Opatovického kláštera. V roce 1757 při pruském obléhání Prahy pan Mara u Hrdlořez, který byl zvědem rakouského vojska, pomocí nafouknutých hovězích vaků proplul („propotápěl“ se) kolem pruských stráží, aby v Praze vyřídil vzkaz, že pomoc už je na cestě. Stejným způsobem se poté vrátil i zpět.

Už od 14. století zaznamenáváme pokusy, kdy si potápěč dal na hlavu zmenšený keson a hadicí mu byl do něj přiváděn vzduch z hladiny. Problém byl v tom, že stačil jeden neopatrný pohyb, předklon, a vzduch z helmy se tak „vylil“. Řešením bylo uzavřít spodní část přilby (s tehdejšími materiály to ale mohlo potápěče stát život) nebo vytvořit vodotěsný oblek, jehož součástí by byla i přilba.

To se povedlo až v roce 1839 Augustu Siebemu z Anglie, který uvedl do praxe první opravdu použitelný potápěčský oblek. Svým skafandrům Siebe dával i výkonné vzduchové pumpy a využívala je i armáda. Tento vynález tak znamenal doslova potápěčskou revoluci. Postupně byl do skafandru přidán i tzv. zpětný ventil (bez něj při poškození vzduchové hadice potápěč zemřel velmi bolestivou smrtí) a skafandry Siebeho typu se tak používají dodnes při těžkých pracích pod vodou.

Se skafandry bylo možné být pod vodou déle a ve větší hloubce, což přineslo další problém, který byl znám už z doby používání kesonů. Barotrauma, které souvisí s rychlým výstupem na hladinu, a kesonová nemoc (dnes spíše dekompresní choroba), způsobená dlouhým pobytem ve velké hloubce. I když si potápěči časem vytvořili způsoby, jak se kesonové nemoci vyhnout, neznali stále její příčinu.

Ve 2. polovině 19. století se touto problematikou zabýval Paul Bert (původně se zabýval problematikou dýchání ve velkých výškách u horolezců a balonářů a tím se dostal k problematice vyššího tlaku). Výsledkem jeho práce byla doporučení, jak se vyhnout kesonové nemoci: dekomprese (pomalé zvedání potápěče k hladině čímž se z jeho tkání vysytí dusík) nebo rekomprese (po vynoření na hladinu se potápěč umístí do prostředí se stejným tlakem, v jakém byl pod vodou, a postupně se tlak snižuje).

Na Bertův výzkum navázal J. S. Haldane, který ke svým pokusům využil i dva kozly. Vymyslel proces postupného vynořování potápěčů, který vyzkoušel na dobrovolných potápěčích britského námořnictva. V roce 1907 pak vydal první dekompresní tabulky, které potápěči nařizují zastávky v daných hloubkách na určitý čas. Tyto zastávky závisí na hloubce a čase, který pod hladinou potápěč strávil.

První kyslíkový potápěčský přístroj vyzkoušel v roce 1878 Henry Fleus. V bazénu pod vodou vydržel celou hodinu. Dýchal kyslík, ale nevydechoval do vody. V přístroji vydechnutý vzduch vyčistila patrona, která obsahovala chemikálii. Při výdechu se tak kolem něj netvořily bubliny tolik typické pro přístrojové potápění tak, jak jej známe dnes.

Potápění se však stále využívá jen pro práci nebo při záchranných akcích. Moderní rekreační potápění se na scénu dostává až po druhé světové válce. Spojené je s asi nejznámějším jménem potápěčské historie – Jacquesem Yvesem Cousteauem. Ten spojil svou práci se svým koníčkem. Byl námořním důstojníkem a nadšeným filmařem, a tak se vydal natáčet pod vodní hladinu. Aby mohl pod vodou natáčet bez obtíží, musel do jeho života zasáhnout inženýr Gagnan. S tím se Cousteau setkal v roce 1943 a společně vymysleli a uvedli do provozu první plicní automatiku – aqualung (vodní plíce).

V roce 1929 Louis de Corlieu vynalezl plovací ploutve a spolu s aqualungem se tak potápěči mohli volně vznášet ve vodě. Kvůli možnému zneužití nacisty svět poznává Cousteauovu automatiku až po válce a začíná se tak psát historie sportovního potápění.
8
0. léta 20. století přináší další významný objev ve světě potápění - kompenzátor vztlaku (BCD – buoancycontroldevice). Do té doby museli potápěči perfektně ovládat dekompresní tabulky a museli s sebou mít přesně tolik závaží, kolik potřebovali na danou hloubku. Dnes díky kompenzátoru potápěč přifoukne vzduch, aby byl lehčí, a naopak, aby byl těžší, vzduch z kompenzátoru vypustí. Kompenzátory vztlaku tak zpřístupnily potápění všem, i fyzicky méně zdatnějším jedincům.

Moderní elektronika pak do potápění přispěla potápěčskými počítači, které ukazují hloubku a čas strávený pod vodou a spočítají i dekompresní zatížení potápěče, čímž odpadá strach nových potápěčů z teorie dekompresních tabulek.

Dnes je možné potápět se do hloubek a na časy, které byly dříve absolutně nemyslitelné. Nové směsi plynů, které se při potápění využívají, mohou zkracovat dekompresní zatížení nebo mohou omezit či úplně eliminovat opojení hloubkou (to způsobuje dusík při vyšším parciálním tlaku), které se podobá opojení alkoholem.


Jedním z nejdůležitějších prvků potápění je bezpečnost. Využívá se tzv. buddy systém, tedy potápění ve dvojici. Ty nejdůležitější části potápěčské výstroje jsou zdvojeny (při potápění do jeskyní či pod ledem dokonce ztrojeny). Součástí sportovního potápění je samozřejmě také potápění bez pomoci dýchacího (kyslíkového) přístroje, tedy potápění na nádech.

Naším prvním sportovním potápěčem byl zřejmě GünterNouackh. Ten v roce 1912 uskutečnil ponor do Šenkova sifonu, aby mohl prozkoumat jeskyni Býčí skála. Vybavení si půjčil ve Vídni. Průnik přes dvojitý Šenkův sifon se mu ale nepodařil. Do Českých zemí potápění přinesli námořníci, kteří působili v rakousko-uherském námořnictvu.

Jak již bylo napsáno výše, velký rozvoj zaznamenalo potápění po druhé světové válce. V rámci Mezinárodní konfederace sportovního rybolovu byl v roce 1952 založen Výbor pro podvodní sporty. Činnost výboru se neustále rozšiřovala a vyžádala si tak založení samostatné mezinárodní federace. V lednu 1959 tak byla v Monaku založena Světová potápěčská konfederace CMAS (ConfédérationMondiale des ActivitésSubaquatiques). CMAS určila první pravidla sportovního potápění, bezpečnosti a výcviku. Prvním prezidentem se nemohl stát nikdo jiný než Jacques Yves Cousteau.

V této době se u nás objevují první masky a ploutve a taktéž jsou zakládány první sdružení sportovních potápěčů. Pod vodáckou sekcí tehdejšího Svazarmu byla na přelomu let 1955 a 1956 založena první potápěčská skupina. V roce 1969 se Svazarm stal 46. řádným členem CMAS a československé potápění tak vstupuje na mezinárodní scénu (ještě před rokem 1969 byl československým zástupcem v CMAS FirstSpearfishing Club z České Lípy).

CMAS je velmi specifickou sportovní organizací. Její členskou základnu tvoří národní potápěčské svazy a federace jednotlivých členů, samotná CMAS je členem několika mezinárodních organizací jako MOV nebo dokonce UNESCO. CMAS například unifikuje podvodní signály používané při potápění, standardizuje pravidla pro výcvik potápění apod. Sídlo CMAS můžeme najít v italském Římě. V roce 1986 dokonce zařadil MOV plavání s ploutvemi mezi olympijské sporty.

)kp, sportovnilisty.cz,mf, foto: arch.)