"Sport není jen krásná a  - nepřehání-li se - i zdravá zábava, ale také záležitost prestiže a reprezentace, v režimech, které si zakládají na kultu mladých a pěstěných těl, také součást ideologie, případně masově povinného drilu, směřujícího k předvojenské přípravě , který  jsme poznali i v ČSSR  coby Fučíkův odznak zdatnosti," začal vyprávět historik a autor publikace  Setkání s Klio Jiří Pešek o tom, jak sport píše historii  a proč  se sportovní události  objevují i na stránkách učebnic dějepisu.

"Již od antiky se ovšem také stále znovu objevuje představa, že sport jako čisté a férové zápolení nedestruktivní povahy by mohl být náhradou za války. Říká to tuším už  roku 1922 Eduard Bass v Klapzubově jedenáctce, že by bylo možno přenést řešení mezinárodních konfliktů na fotbalový stadion a místo válek s masou padlých a  zraněných vojáků i civilistů nechat rozhodnout dva fotbalové týmy s neutrálním rozhodčím.," pokračuje historik povídání o sportu a o dějinách.

"Olympiády, mistrovství světa i některé jiné sportovní soutěže se tak a to nejen Putinovy hry v Soči  mění v demonstraci národní a státní. Investovat do této akce, ideologicky ji zastřešit a ještě pokud možno vyhrát na domácím poli se vyplácí.  Takovouto demonstrací moci a úspěchu nacionálně socialistického režimu byla např. berlínská olympiáda 1936. O to více pak hrálo roli, že i přes nevůli rozhodčích slavili např. v letecké soutěži triumfy čeští vojenští akrobaté František Novák a Petr Široký na letounech Avia B 122. Nacisté zuřili, československá media i veřejnost triumfovala a mělo to ohromný mezinárodní ohlas. Ostatně podobně tomu bylo s triumfem Věry Čáslavské na olympiádě v Mexiku 1968, kdy její úspěchy a postoje byly světově vnímány jako demonstrace proti okupaci Československa. Z jiné kategorie je vyprovokované zneužití oslav (opakovaného) vítězství československých hokejistů nad SSSR v lednu 1969, kdy při masové oslavě asi 150 000 fanoušků na Václavském náměstí začali agenti StB (jako "muži z lidu") předem připravenými dlažebními kostkami ničit kancelář Aeroflotu. Byla to pak záminka k represím," dodal Jiří Pešek.

"No a k osobnostem si vezměte politickou roli jinak velmi prostého, ovšem světově superslavného Emila Zátopka v roce 1968.  Sportovci, kteří dosáhli význačných úspěchů, jsou prostě veřejné, mediálně vděčné osobnosti, kterých se různé režimy cíleně snaží využít i když jim namnoze předem zničlily zdraví státně povinným dopingem - jako např. kdysi čínskému gymnastickému družstvu.... No a mnohé sportovní osobnosti se pak samy politicky angažují, protože jsou si vědomy svého unikátního postavení a popularity. Nejsem historik sportu, ale vím, že propojení sportu, politiky, médií, peněz a moci je velké téma našeho i zahraničního dějepisectví už po dlouhou dobu," uzavřel odpověď Jiří Pešek.

Jednoho z předních českých historiků současnosti Jiřímu Peškovi vyšla nedávno publikace, která je  souborem studií, jež byly již dříve publikovány v různých odborných sbornících a periodikách a nyní je autor sestavil do promyšleného celku. Ve čtyřech oddílech se autor věnuje českému dějepisectví současnosti, německé historiografii soudobých dějin (kvůli propojenosti českých a německých dějin zvláště v 19. a 20. století) a v analytických studiích a obecněji zaměřených úvahách smyslu a poslání historie, jejímu postavení ve společnosti, vztahu k dalším vědním disciplínám atd.