Podle současných vládních protiepidemických opatření mohou zjednodušeně řečeno sportovat, tedy trénovat a soutěžit, pouze profesionální sportovci.
V médiích se v posledních týdnech objevují zprávy, že některé sportovní svazy toto nařízení (de facto výjimku ze zákazu sportování) obcházejí tím, že z původně amatérských sportovců „dělají“ profesionály, a to dokonce i z dětí. Praxe je prý nejčastěji taková, že rodiče pošlou sportovnímu klubu „větší příspěvky“, z nichž klub rodičům část vrátí a tím je nově uzavřená „profesionální smlouva“ naplněna. A kdo s tímto řešením nesouhlasí, má smůlu – nesportuje.
Ponechme nyní stranou, že toto počínání je zcela jistě nemorálním obcházením zákona, a také podivuhodnou pasivní toleranci státních kontrolních orgánů. Tato situace má totiž hlubší kořeny, které mohou možná do jisté míry ospravedlnit i zmíněnou benevolenci. V našem právním řádu totiž nikde nenajdete exaktní definici profesionálního sportovce. Vláda na svém webu říká, že „profesionálním sportovcem se rozumí osoba, která vykonává sport jako své zaměstnání nebo jako svou podnikatelskou či jinou obdobnou činnost“.
Obecně je přijímána definice, podle které je za profesionálního sportovce pokládán ten, kdo „vykonává sportovní činností výdělečnou činnost na základě smluvního vztahu, a to jak pracovněprávního, tak občanskoprávního“. Tuto definici přijal v některých svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud, odborná literatura tento ale výklad dále upřesňuje, např vyjádřením, že „amatérský sportovec vyvíjí sportovní činnost, aniž by za ni byl odměněn do takové výše, že by odměna za tuto činnost převýšila náklady jím do sportovní činnosti vložené“. Laik by se tedy mohl domnívat, že o profesionálním sportovci nelze hovořit jen na základě uzavření některého z výše uvedených smluvních vztahů a že podstatnou součástí profesionální smlouvy musí být i odpovídající finanční plnění. Ombudsman Českého olympijského výboru dále definuje profesionálního sportovce jako „fyzickou osobu, jejíž primární příjem plyne z úplatného provozování sportovní činnosti, která je hlavním předmětem jejího zájmu a (zpravidla) obživy, a která v návaznosti na ujednání se sportovním klubem nemůže poskytovat své sportovní služby ostatním klubům“.
Uzavírání smluv se sportovci mladšími 15 let částečně řeší i občanský zákoník, nebo zákon o zaměstnanosti, ale jednoznačnou představu o profesionálním sportovci, tedy definici, která by měla jen jeden jednoznačný výklad, si z výše uvedených charakteristik neuděláte.
Věřme, že v úvodu zmíněné účelové obcházení zákona ze strany některých sportovních spolků bude brzy pouhou minulou epizodou, je ale jisté, že i po ukončení všech protiepidemických opatření bude v této oblasti řada aktuálních otázek a nejasností.
Proč není status profesionálního sportovce v českém právním řádu exaktně definován? Je to pouhé nedopatření, nebo záměr, který někomu vyhovuje?
Na další problémy, které jsou s neexistencí definice profesionálního sportovce spojené, se podíváme příště.
(svob,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
