Vynalézaví Angličané uspořádali v Londýně „závod“, v němž se utkali v nerovném boji běžec, cyklista, taxi a sportovní auto. Při tomto závodě šlo hlavně o to, který ze soutěžících rychleji absolvuje určitou trať v ohromném pouličním ruchu londýnských ulic.

Závodní trať vedla od Liverpool-Station až na Fleetstreet, která leží v novinářské čtvrti Londýna, tedy nejživějšími ulicemi. Ve sportovním voze seděl za volantem žurnalista, který směl jet nejvýše v Londýně dovolenou rychlostí 50 km v hodině, taxi nemohlo překročit povolenou rychlost 35 km v hodině. Cyklista i běžec startovali v civilním obleku. Cesta od startu k cíli nebyla pro soutěžící určená, ale podmínkou pro všechny bylo zachovávání všech dopravních předpisů a uposlechnutí všech světelných i zvukových signálů. Start byl určen na 16,20 hod., tedy do doby nejživějšího dopravního ruchu v londýnských ulicích.

První přijel k cíli cyklista v čase 6 minut 35 vteřin. Jako druhý doběhl seržant Cottrell za 7 minut 40 vteřin. O dvě minuty později než běžec, ale ještě o 30 vteřin dříve než sportovní auto, přijela autodrožka.

Krev a kosti zvítězily nad ocelí a benzinem. Sportovní vůz potřeboval k projetí trati o 3 a půl minuty víc než cyklista, který dostihl běžce a ujel mu krátce před cílem. Běžec po závodě prohlásil, že by byl zvítězil, nebýt nedisciplinovanosti chodců. Musil prý stále měnit směr běhu, aby lidi předbíhal po správné straně, což jej prý stálo vítězství (Angličan). Řidič taxíku si stěžoval, že měl po cestě pouze dvakrát možnost využít maximální stanovenou rychlost. Řidič sportovního vozu si vybral ulice bez dopravních signálů, ale právě tam byl nejvíc zdržován, neboť tyto byly silněji frekventovány, než ulice se signály.

A kdy se to stalo? Už před 70 lety!  Bylo by zajímavé uskutečnit stejný závod dnes. Určitě ten pouliční ruch, jak tomu tehdy říkali, nebyl nic proti tomu, co je dnes.