Byla to těžká doba pro Anglii léta 1016 až 1042, kdy Dánové vnikli do země a okupovali ji. Tak těžká, že dovedla porušit i pověstný anglický klid. A snad právě díky tomu vznikl sport, který se stal pro Anglii národním a pro celý svět fenoménem.
Jednoho dne pracovali angličtí dělníci na starém bitevním poli. A co čert nechtěl, jeden z nich odkryl lebku, která kdysi patřila nějakému dánskému bojovníkovi, pomyšlení na dánské přepady a loupení rozčílilo dotyčného natolik, že uznal za vhodné projevit své vlastenectví řádným kopnutím, až se odkutálela několik metrů daleko. Zbylí dělnici ovšem nechtěli zůstat pozadu,přidali se a kopali lebku sem a tam. Nedaleko nich si hráli nějací hoši a to víte, mládí je přizpůsobivé. Vykopali si také lebku a už to začalo. Jenomže ouha! Byli bosi a hned měl jeden ukopnutý palec na noze. To nebyla ani tenkrát příjemná věc. Pokazilo jim to radost. Ne však na dlouho. Jeden mládenec byl hlava otevřená, přinesl kravský měchýř a první fotbalový míč byl na světě.
V letech 1050—1075 si fotbal našel mnoho přívrženců. Snad to bylo proto, že měchýře připomínaly Angličanům lebky jejich nepřátel. Ještě na přelomu 12. století neměla tato nová hra pravidla. Scény, které při ní vznikaly, byty však opravdu mužné a nádherné. Nejlepší bylo, když si to rozdala dvě sousední města. Hrálo až sto hráčů na každé straně. Sešli se na nějakém středovém bodu mezi jejich městy. Pak byl mezi ně vržen „míč" a propuklo to. Vítězem se stal ten, komu se podařilo dopravit měchýř do středu rivalova města. V záznamech stoji psáno, že hra byla doprovázena veselými výkřiky vítěze, který vnikl do protivníkova sídliště kopaje míč ulicemi. Žádný z protivníků se prý raději neobjevil. Jakmile se roznesla zpráva o tom, že bude takové klání uskutečněno, obchodníci zavírali krámy a obyvatelstvo se raději zabarikádovalo. Tehdejší autority byly žádány, aby tomuto řádění byl učiněn konec. Proto bylo rozkázáno, že „kopání do Dánovy lebky“ se smí hrát pouze na otevřeném poli. To byl první krok k pravidlům. Hřiště bylo ohrazeno čarami, podobně jak je tomu dnes. Bodu se dosáhlo tehdy, dopravil-li se míč přes gólovou čáru. Tato jednoduchá pravidla nepředepisovala počet hráčů, který však musel být na každé straně stejný a pohyboval se mezi 19—50 lidmi. Hra neměla zvláštní název. Nejčastěji se jí říkalo „kopáni do Dánovy lebky" nebo „kopání měchýře“. Teprve ve dvanáctém století byl podle slov foot-noha a balle-míč odvozen název football.
Krát Henry II. (1154-1169) zjistil, že se fotbalu věnuje stále víc lidí a tím zanedbávají královské záležitosti, mezikteré patřil i výcvik ve střelbě lukem. Rozkázal proto uvěznit nejen toho, kdo fotbal provozoval, ale i osobu, na jejímž pozemku se hrálo. Tak silné bylo pronásledování fotbalových mužstev, že po jeho smrti byla hra pouhou vzpomínkou. Tato sportovní kletba trvala celých 400 let.Stará pravidla ale přesto přecházela z generace na generaci. Roku 1603, kdy již nebylo třeba cvičení lukostřelby, byl fotbal znovu povolen díky králi Jamesovi l.,který jej prohlásil za hru tradice, vznešenou, čistou a mužnou, která povznáší charakter a prospívá tělu.
Malá městečka a vesnice se staly známé jen díky svým fotbalovým mužstvům, kterých bylo za chvíli v Anglii na sta. To ještě nebyla žádná organizace a pravidla byla věcí úmluvy mezi kapitány jednotlivých mužstev. Až do 19. století byl fotbal pouze „kopací hrou“. V té době byly zavedeny branky místo čar a příčné čáry, značící půlku hřiště a omezující v principu „malé i velké vápno".
První pravidla kopané byla obsažena v Chadwickově knížce o kriketu. Uchopení mlče do ruky nebylo dovoleno až do roku 1823, kdy v Rugby College vznikl rugby-football. To mělo také příčinu ve změně názvu. Našemu „rugby" se začalo říkat football a kopané soccer. Sport se rozlétl do Evropy a světa.V krátké době zaznamenal velký rozmach, na kterém se, můžeme s hrdostí přiznat, podílela i malá česká země. Fotbal si u nás našel hodně fanoušků, tribuny stadionů byly přeplněné a sehnat lístek na zápas bylo malým zázrakem. Bylo to podobné jako, když se díváme v televizi na přeplněné tribuny ligových zápasů v Anglii, Itálii, Španělsku a jinde. A tak nám nezbývá než věřit, že fotbal u nás bude všude zase takový, že tribuny budou přeplněné a určitě se nevrátí k tomu, čím byl kdysi v Anglii - „kopáním do Dánovy lebky“ sem a tam a občas i velkou bitvou dvou táborů.
V letech 1050—1075 si fotbal našel mnoho přívrženců. Snad to bylo proto, že měchýře připomínaly Angličanům lebky jejich nepřátel. Ještě na přelomu 12. století neměla tato nová hra pravidla. Scény, které při ní vznikaly, byty však opravdu mužné a nádherné. Nejlepší bylo, když si to rozdala dvě sousední města. Hrálo až sto hráčů na každé straně. Sešli se na nějakém středovém bodu mezi jejich městy. Pak byl mezi ně vržen „míč" a propuklo to. Vítězem se stal ten, komu se podařilo dopravit měchýř do středu rivalova města. V záznamech stoji psáno, že hra byla doprovázena veselými výkřiky vítěze, který vnikl do protivníkova sídliště kopaje míč ulicemi. Žádný z protivníků se prý raději neobjevil. Jakmile se roznesla zpráva o tom, že bude takové klání uskutečněno, obchodníci zavírali krámy a obyvatelstvo se raději zabarikádovalo. Tehdejší autority byly žádány, aby tomuto řádění byl učiněn konec. Proto bylo rozkázáno, že „kopání do Dánovy lebky“ se smí hrát pouze na otevřeném poli. To byl první krok k pravidlům. Hřiště bylo ohrazeno čarami, podobně jak je tomu dnes. Bodu se dosáhlo tehdy, dopravil-li se míč přes gólovou čáru. Tato jednoduchá pravidla nepředepisovala počet hráčů, který však musel být na každé straně stejný a pohyboval se mezi 19—50 lidmi. Hra neměla zvláštní název. Nejčastěji se jí říkalo „kopáni do Dánovy lebky" nebo „kopání měchýře“. Teprve ve dvanáctém století byl podle slov foot-noha a balle-míč odvozen název football.
Krát Henry II. (1154-1169) zjistil, že se fotbalu věnuje stále víc lidí a tím zanedbávají královské záležitosti, mezikteré patřil i výcvik ve střelbě lukem. Rozkázal proto uvěznit nejen toho, kdo fotbal provozoval, ale i osobu, na jejímž pozemku se hrálo. Tak silné bylo pronásledování fotbalových mužstev, že po jeho smrti byla hra pouhou vzpomínkou. Tato sportovní kletba trvala celých 400 let.Stará pravidla ale přesto přecházela z generace na generaci. Roku 1603, kdy již nebylo třeba cvičení lukostřelby, byl fotbal znovu povolen díky králi Jamesovi l.,který jej prohlásil za hru tradice, vznešenou, čistou a mužnou, která povznáší charakter a prospívá tělu.
Malá městečka a vesnice se staly známé jen díky svým fotbalovým mužstvům, kterých bylo za chvíli v Anglii na sta. To ještě nebyla žádná organizace a pravidla byla věcí úmluvy mezi kapitány jednotlivých mužstev. Až do 19. století byl fotbal pouze „kopací hrou“. V té době byly zavedeny branky místo čar a příčné čáry, značící půlku hřiště a omezující v principu „malé i velké vápno".
První pravidla kopané byla obsažena v Chadwickově knížce o kriketu. Uchopení mlče do ruky nebylo dovoleno až do roku 1823, kdy v Rugby College vznikl rugby-football. To mělo také příčinu ve změně názvu. Našemu „rugby" se začalo říkat football a kopané soccer. Sport se rozlétl do Evropy a světa.V krátké době zaznamenal velký rozmach, na kterém se, můžeme s hrdostí přiznat, podílela i malá česká země. Fotbal si u nás našel hodně fanoušků, tribuny stadionů byly přeplněné a sehnat lístek na zápas bylo malým zázrakem. Bylo to podobné jako, když se díváme v televizi na přeplněné tribuny ligových zápasů v Anglii, Itálii, Španělsku a jinde. A tak nám nezbývá než věřit, že fotbal u nás bude všude zase takový, že tribuny budou přeplněné a určitě se nevrátí k tomu, čím byl kdysi v Anglii - „kopáním do Dánovy lebky“ sem a tam a občas i velkou bitvou dvou táborů.
(kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
Email
Tisk
