Musilo to být strašně legrační, když si to v době prehistorické rozdali takoví ochlupacení tatínkové na facky, respektive na pěsti. Pro ně to byl nejpřirozenější a nejprimitivnější způsob boje, který se během tisíciletí vyvinul nejprve v pěstní zápas a později v moderní box.
0 tom, že lidé holdovali rozbíjení nosů již mnoho tisíc let před Kristem, svědčí nález v jednom chrámu, postaveném 3000 let před Kristem v Khafaje, nedaleko Bagdádu v Mezopotámii. Jsou to dvě desky, kamenná a druhá odlitá z bronzu. Na prvé je reliéf dvou pěstních zápasníků, kteří mají ruce a zápěstí obaleny pruhy kůže. Druhá znázorňuje zápasníky vklíněné do sebe.
Řekové, národ veskrze pokrokový, již 1500 let před Kristem začali provozovat zápas. Roku 900 před Kristem vládl Athénám Aegus, jeho syn Thesus byl tvorem vynalézavým. Začal pořádat pěstní zápasy gladiátorů „na smrt“. Ovšem nepřišel na nic nového, neboť Řekové znali pěstní boj již mnoho let před ním. „Zdokonalil“ jej jen tím, že šlo o život. Gladiátoři byli otroci svého pána a tak museli dělat, co poručil. A opravdu rozkazy Thesovy byly vynikající. Tak na příklad posadili zápasníky na dva ploché kameny, ať se navzájem dotýkali nosy a na dané znamení se museli bít holými pěstmi do obličeje. Ale Thesus měl podobnou povahu jako nynější dámské boxerské publikum a proto mu rozbité obličeje a přeražené nosy nestačily. Zápasníci si museli natáhnouti na ruce rukavice, posázené v místech kloubů hřeby, a pokračovati v boji. Jistý pan Theagenee z Thahosu byl přeborníkem v tomto něžném sportu. V boji o prvenství vyrazil svému soupeři mozek z hlavy a zabil 1425 chlapíků, kteří se mu snažili odejmout titul.
Aby sport byl trochu „zjemněn", byly hřeby nahrazeny kovovou deskou a posléze si zápasnici zaobalovali ruce do pruhů tvrdé, silné kůže. Pěstní zápas se stal součástí olympijských her. Převzali jej také Římané. Ti zdokonalili způsob boje tím, že soupeři mohli vstávat a zase sedat. Na některých řeckých malbách z této doby jsou znázorněni bojovníci s chráničem uší. Ryl to asi vliv některého z útlocitnějších řeckých monarchů, neboť i rukavice s kovovými vložkami byty vyloučeny a bojovalo se holými pěstmi. Některý z pozdějších římských císařů však zvyk kovových rukavic obnovil a ten se uchoval po několik století.
Snad se vám to bude zdát legrační, ale otcem boxingu, který je vědeckou tváří pěstního zápasu, je kněz, Angličan James Figg, který žil v roce 1601 po Kristu v italském městě Sieně. Viděl zranění způsobená rukavicemi s kovovými vložkami, a proto zavedl užívání holých pěstí a jakási pravidla, podle kterých cvičil mládež. Nový způsob boje byl popisován jako „umění vyboxovat soupeře" a tak vznikl krátký a přiléhavý název box. Přesto se nedá říct, že byl prvým, kdo zavedl pravidla, neboť již třináct let před jeho narozením proběhla anglickými novinami London Protestant zpráva o pěstním zápase podle pravidel mezi jakýmsi sluhou a řezníkem. Vyhrát prý řezník jako již mnohokrát předtím. Co to bylo za pravidla a kdo byli oni mužové, nikdo neví. Pigg byl dobrý borec a zúčastnil se i zápasů, kde postupoval tak, že nejprve soupeře srazil pěstí a potom ho teprve položil na lopatky. V této době založil školu „Figg's Academy for Boxing". Během let 1728-29 bylo v Anglii již 12 boxerských akademií. Roku 1722 stal se box velmi populární, že i dvě dámy si tak chtěly před veřejností vyrovnat svůj spor. Policie ovšem utkání zakázala.
První oficiální pravidla vydal 10. srpna 1743 Boughton. Po sto let to byla jediná pravidla boxu. Podle nich se bojovalo bez přestávky do rozhodnutí. Box začal být považován proto za barbarství a tak Marquise of Queensbury ve spolupráci s lehkou vahou A. Chambersem sestavili roku 1865 nová pravidla, nařizující rukavice, tříminutová kola s minutovou přestávkou, vylučující kopání a zápasení. Roku 1872 byli zápasníci rozděleni do vah lehké, střední a těžké a poprvé bojovali o trofej. Tato pravidla se udržela do dvacátého století, kdy se jich chopily různé národy a předělávaly je po svém.
To už je doba, kdy začala opravdu moderní technika boxu
Byly to velké změny, které sport mužů prodělal, ale přesto myslím, že i dnes by se některá utkání líbila i krvežíznivému Thesoví, který by jistě neodolal a navrhl podkovu jako apartní doplněk boxerských rukavic, jen tak pro štěstí. A aby ženy v rámci emancipace o něco nepřišly, zavedl se box i pro ně. Můžeme se domýšlet, zda to bylo jejich touhou po rovnoprávnosti, nebo zlomyslností od mužů.
0 tom, že lidé holdovali rozbíjení nosů již mnoho tisíc let před Kristem, svědčí nález v jednom chrámu, postaveném 3000 let před Kristem v Khafaje, nedaleko Bagdádu v Mezopotámii. Jsou to dvě desky, kamenná a druhá odlitá z bronzu. Na prvé je reliéf dvou pěstních zápasníků, kteří mají ruce a zápěstí obaleny pruhy kůže. Druhá znázorňuje zápasníky vklíněné do sebe.
Řekové, národ veskrze pokrokový, již 1500 let před Kristem začali provozovat zápas. Roku 900 před Kristem vládl Athénám Aegus, jeho syn Thesus byl tvorem vynalézavým. Začal pořádat pěstní zápasy gladiátorů „na smrt“. Ovšem nepřišel na nic nového, neboť Řekové znali pěstní boj již mnoho let před ním. „Zdokonalil“ jej jen tím, že šlo o život. Gladiátoři byli otroci svého pána a tak museli dělat, co poručil. A opravdu rozkazy Thesovy byly vynikající. Tak na příklad posadili zápasníky na dva ploché kameny, ať se navzájem dotýkali nosy a na dané znamení se museli bít holými pěstmi do obličeje. Ale Thesus měl podobnou povahu jako nynější dámské boxerské publikum a proto mu rozbité obličeje a přeražené nosy nestačily. Zápasníci si museli natáhnouti na ruce rukavice, posázené v místech kloubů hřeby, a pokračovati v boji. Jistý pan Theagenee z Thahosu byl přeborníkem v tomto něžném sportu. V boji o prvenství vyrazil svému soupeři mozek z hlavy a zabil 1425 chlapíků, kteří se mu snažili odejmout titul.
Aby sport byl trochu „zjemněn", byly hřeby nahrazeny kovovou deskou a posléze si zápasnici zaobalovali ruce do pruhů tvrdé, silné kůže. Pěstní zápas se stal součástí olympijských her. Převzali jej také Římané. Ti zdokonalili způsob boje tím, že soupeři mohli vstávat a zase sedat. Na některých řeckých malbách z této doby jsou znázorněni bojovníci s chráničem uší. Ryl to asi vliv některého z útlocitnějších řeckých monarchů, neboť i rukavice s kovovými vložkami byty vyloučeny a bojovalo se holými pěstmi. Některý z pozdějších římských císařů však zvyk kovových rukavic obnovil a ten se uchoval po několik století.
Snad se vám to bude zdát legrační, ale otcem boxingu, který je vědeckou tváří pěstního zápasu, je kněz, Angličan James Figg, který žil v roce 1601 po Kristu v italském městě Sieně. Viděl zranění způsobená rukavicemi s kovovými vložkami, a proto zavedl užívání holých pěstí a jakási pravidla, podle kterých cvičil mládež. Nový způsob boje byl popisován jako „umění vyboxovat soupeře" a tak vznikl krátký a přiléhavý název box. Přesto se nedá říct, že byl prvým, kdo zavedl pravidla, neboť již třináct let před jeho narozením proběhla anglickými novinami London Protestant zpráva o pěstním zápase podle pravidel mezi jakýmsi sluhou a řezníkem. Vyhrát prý řezník jako již mnohokrát předtím. Co to bylo za pravidla a kdo byli oni mužové, nikdo neví. Pigg byl dobrý borec a zúčastnil se i zápasů, kde postupoval tak, že nejprve soupeře srazil pěstí a potom ho teprve položil na lopatky. V této době založil školu „Figg's Academy for Boxing". Během let 1728-29 bylo v Anglii již 12 boxerských akademií. Roku 1722 stal se box velmi populární, že i dvě dámy si tak chtěly před veřejností vyrovnat svůj spor. Policie ovšem utkání zakázala.
První oficiální pravidla vydal 10. srpna 1743 Boughton. Po sto let to byla jediná pravidla boxu. Podle nich se bojovalo bez přestávky do rozhodnutí. Box začal být považován proto za barbarství a tak Marquise of Queensbury ve spolupráci s lehkou vahou A. Chambersem sestavili roku 1865 nová pravidla, nařizující rukavice, tříminutová kola s minutovou přestávkou, vylučující kopání a zápasení. Roku 1872 byli zápasníci rozděleni do vah lehké, střední a těžké a poprvé bojovali o trofej. Tato pravidla se udržela do dvacátého století, kdy se jich chopily různé národy a předělávaly je po svém.
To už je doba, kdy začala opravdu moderní technika boxu
Byly to velké změny, které sport mužů prodělal, ale přesto myslím, že i dnes by se některá utkání líbila i krvežíznivému Thesoví, který by jistě neodolal a navrhl podkovu jako apartní doplněk boxerských rukavic, jen tak pro štěstí. A aby ženy v rámci emancipace o něco nepřišly, zavedl se box i pro ně. Můžeme se domýšlet, zda to bylo jejich touhou po rovnoprávnosti, nebo zlomyslností od mužů.
(kp, sportovnilisty.cz,foto arch.)
Email
Tisk
