Daniel Polman je známý pokořitel několika výzev v podobě bike&hike projektů. Cestoval už z Benátek na vrchol Grossvenedigeru (Velký Benátčan), 3674 metrů  nebo z Vídně na Grossglockner, 3798 metrů.

V roce 2015 se šéfredaktor časopisu  lidé&HORY Dan Polman z Nové Paky se rozhodl vyzkoušet, co jeho tělo a vůle dokáže vydržet v podmínkách České republiky. Držitel českého rekordu ve čtyřiadvacetihodinovce, kdy v tomto limitu ujel v roce 2010 ve Švýcarsku 880 km, tak připravil svůj projekt, jehož cílem bylo propojit pomocí vlastních sil na kole a pěšky Prahu a Sněžku, což by nebylo nic mimořádného, kdyby do toho  projektu nepřidal další vršky okolo Česka.

Těch nejvyšších  bodů bylo nakonec čtrnáct ve všech čtrnácti českých krajích ten nejvyšší. To vše zvládl a  za necelých 98 hodin. Dan  si tak splnil svou tajnou výzvu – zvládnout vše pod 100 hodin. Na své cestě musel překonat celkem 1463 km a 24 300 výškových metrů! Každý den tak musel Dan překonávat přes 6000 výškových metrů, což je s naloženým kolem skutečně extrémní výkon.

K výkonu Dana Polmana je nutné dodat, že jel bez doprovodu a tak si  s sebou vše vezl na kole. Váha nákladu se tak  pohybovala okolo 8 kg. 

Danova trasa  postupně vedla přes dvanáct následujících vrcholů: Teleček (399 m) – hlavní město Praha, Klínovec (1244 m) – Ústecký a Karlovarský kraj, Tok (865 m) – Středočeský kraj, Velká Mokrůvka (1370 m) – Plzeňský kraj, Plechý (1378 m) – Jihočeský kraj, Javořice (837 m) – Vysočina, Velká Javořina (970 m) – Jihomoravský kraj, Čertův mlýn (1206 m) – Zlínský kraj, Praděd (1491 m) – Olomoucký kraj a Moravskoslezský kraj, Králický Sněžník (1424 m) – Pardubický kraj, Kotel (1435 m) – Liberecký kraj, Sněžka (1602 m) – Královéhradecký kraj. Kromě zmíněných čtrnácti krajů navštívil také území všech našich sousedních zemí: Německo, Rakousko, Slovensko a Polsko.


Co tě vedlo k této jízdě?

"Jako vždy byla prvotním impulzem náhoda a potom vše rozvinula moje bujná fantazie. Na přednáškách o mých non-stop akcích v Alpách se lidé často ptali, co plánuji dál. Padaly hesla jako Praha – Everest atd. Na to jsem s úsměvem odpověděl, že jako táta dvou malých dětí a manžel něco takového v plánu mít určitě nebudu. A vždy jsem s chutí dodal – proč ne například Praha – Sněžka, vždyť i to je krásná výzva. Při cestě z jedné přednášky mě napadlo, že z Prahy se přece nemusí jet na Sněžku nejkratší cestou. Záhy přišla myšlenka propojit nejvyšší body všech čtrnácti krajů a projekt byl na světě."

Lze porovnat tuto cestu z Prahy na Sněžku a kolem Česka s  cestami v Alpách?

"Ten projekt se lišil v mnohém. Oproti alpským projektům jsem jel sám bez podpory, to znamená, že člověk musí vézt na kole náklad a také často stavět kvůli jídlu, vyndávání věcí z batohu, výměně baterií v různých přístrojích atd. Orientoval jsem se sám podle mapy, takže mnohokrát jsem stál na křižovatce a přemýšlel, kam odbočit nebo se ptal lidí. Několikrát jsem si zajel – především v noci, tomu se člověk neubrání. Projekty v Alpách navíc byly oba do 24 hodin, doprovázel mě můj brácha Martin a kamarád Petr Novák, který akce zaznamenával na kameru. Vše potřebné se vezlo v autě a kluci mi to během jízdy podávali. Tentokrát jsem fotky i videa pořizoval sám, rozdíl je také v tom, když si člověk v noci svítí čelovkou nebo za ním jede doprovodné auto s dálkovými světlomety. Při cestě z Prahy na Sněžku jsem musel počítat s tím, že druhý den nebudu v cíli, ale čeká mě pokračování. Překvapilo mě ale, že úbytek sil nebyl nějak velký a tělo fungovalo skvěle až do cíle na Sněžce. Na druhou stranu alpské projekty byly spojené s výstupy na třítisícovky, kde člověk potřebuje horolezecké vybavení. Při projektu Praha-Sněžka ...okolo Česka mi stačily jen lehké běžecké boty."

Co jsi na cestě jedl a co jsi pil?

"Dietologové a trenéři profesionálních sportovců by se asi divili, že jsem to celé odjel na bagetách a sladkostech zakoupených na benzínkách. Nákupy jsem dělal v podstatě výhradně na pumpách, protože tam člověk na kolo vidí a může ho tam nechat stát ověšené všemi brašnami. Navíc tam mají záchod, umyvadlo, mýdlo. Na regulérní jídlo jsem stavěl třikrát a opět to byly vybrané pochitiny  jako smažený řízek, sekaná, klobása. Před jednorázovým závodem bych něco takového nejedl, ale například po dvoudenní non-stop šichtě mě lehký salátek opravdu nelákal. S sebou jsem si ale vezl i doplňky stravy a energetické tyčky od PowerBaru, které jsem průběžně konzumoval po všechny čtyři dny. Mezi těmito produkty byly i rozpustné tablety s minerály a iontový nápoj v prášku. Chytl jsem obrovská vedra, takže bylo klíčové toho vypít hodně a v těle udržet dostatečné množství minerálů. V tom byla další výhoda benzínek, protože tam si člověk mohl natočit vody z kohoutku, kolik chtěl. Každý den jsem také vypil tři desetistupňová piva a tři kafe."

Měl jsi nějakou poruchu na kole?

"Ne, ani jednu! Vše fungovalo naprosto skvěle a dodnes nemohu věřit tomu, co kolo vydrželo. Vždyť jsem najezdil dobrých 150 km po polních a lesních cestách. Dokonce jsem ve sjezdu přes velké kameny předjížděl i bikera tlačícího kolo dolů. Bylo to ve sjezdu z Pradědu přes Švýcárnu na Červenohorské sedlo. Lidé si ťukali na čelo, co tam ten magor dělá na silničce navíc s brašnami. Mnohdy jsem si ale terénní vložkou ušetřil i desítky kilometrů. To kolo by si zasloužilo postavit muzeum – stejně jako mé tělo totiž překonalo samo sebe."


Kolik jsi celkem za tuto svoji pouť naspal?

"Regulérní spaní jsem si dopřál dvakrát. Potřeboval jsem se osprchovat, tak jsem si vždy vyhledal ubytování v soukromí. Jednou to bylo po 32 hodinách od startu v Praze za Jindřichovým Hradcem a podruhé po 44 hodinách jízdy v Dolní Moravě. V obou případech jsem se do postele dostal kolem půlnoci a ve čtyři mně zvonil budík. Čili dohromady to bylo pouhých sedm až osm hodin. Jo a taky jsem dvakrát usnul asi na deset minut přes den – jednou v autobusové zastávce a jednou na lavičce v parku. Co se spánku týče, zjistil jsem, že s jeho deficitem se člověk při aktivitě vyrovná celkem snadno a hlavně pouhé tři hodiny spánku jsou neskutečnou vzpruhou – tělo je jak vyměněné."

Je v dohledu ještě na nějaká podobná akce?

"Věděl jsem, že tohle  bude pro mne extrém, ale nakonec to bylo těžší, než jsem čekal. Svou roli v tom sehrálo hlavně velké převýšení přejezdů mezi jednotlivými kopci, vítr a zmíněná vedra. Sáhl jsem si do všech možných rezerv jak fyzických, tak psychických. Odpověděl jsem si na otázku, co mé tělo vydrží za hranicí 24 hodin. Tu odpověď znám – zní „hodně"! Dokazovat si to znovu už nemusím a v budoucnu ani nechci, protože upřímně – nejedná se asi o nic zdravého."