Vodním sportům se věnuje již více než dvacet let a stále je miluje stejně intenzivně jako na začátku kariéry. Už od dětství má ráda volnost a rozmanitost, které nabízejí. Její cílevědomost a píle ji již podruhé dovedly až na letní olympiádu, kde bude zastupovat Slovensko ve vodním slalomu. Jak se z malé holčičky stane vrcholový sportovec a jak těžké jsou sportovní začátky? To se dozvíte z následujícího rozhovoru...
Jano, jaké byly ty vaše sportovní začátky, kdo vás ke sportu přivedl? A proč jste se rozhodla právě pro vodní slalom?
"Vodní sporty pro mě byly láska na první pohled. Když mi bylo jedenáct, měli jsme na chalupě sousedy a jejich děti chodily v Bratislavě do kanoistického oddílu. Právě s nimi jsem trávila celé léto v Senci na Slnečných jazierách. Když se blížil konec prázdnin, nechtělo se mi s vodními hrátkami končit, tak jsem se s nimi domluvila, že mě vezmou s sebou na trénink a já se přihlásila k nim do oddílu a začala s rychlostní kanoistikou. Loděnice byly a stále jsou kousek od centra města v Karlově vsi, kde je úžasné prostředí, především pro děti, které vyrůstaly na sídlišti. Já jsem žila v centru Bratislavy, takže pro mě byl každý den strávený tam ohromným dobrodružstvím. Když mi bylo čtrnáct, otevřeli kousek od Bratislavy areál s divokou vodou. Když jsme se tam byly s mámou a sestrou podívat, měl tam Michal Martikán (slovenský vodní slalomář, pozn. red.) předváděcí jízdu a mě to úplně očarovalo, měla jsem sto chutí hned skočit do lodi a taky si to vyzkoušet. Ještě tu samou zimu jsem se proto přihlásila do oddílu vodního slalomu. A protože jsem díky kanoistice už uměla pádlovat, měla jsem dobrý základ a byla jsem připravená posunovat se dál."
Jak se k vašemu rozhodnutí, dělat právě vodní slalom, stavěli rodiče?
"Oni mě v aktivním sportu velmi podporovali. Já jsem šla už odmala do všeho po hlavě – kromě vodních sportů jsem taky milovala lyžování, už jako dítě jsem si moc přála snowboard, ale v té době byla ještě jiná situace než dnes. Taky jsme se sestrou doma na chodbě hrály hokej. Byla jsem takový typ, který musel vyzkoušet všechno. I v oddíle s námi trenéři dělali všechno možné – chodili jsme na běžky, na lyže, jezdili jsme na cyklovýlety. Bylo to velmi pestré a myslím, že nejen mě, ale všechny nás to moc bavilo, protože to nebylo upnuté na výkon. Ale hlavní pro mě byl samozřejmě kajak. Jezdili jsme ale nejen na těch rychlostních, měli jsme v loděnici i slalomové kajaky, takže já jsem si ho vyzkoušela už dřív. Já bych to v té rychlostní kanoistice stejně asi nedotáhla daleko, protože jsem takový typ, který potřebuje neustále změny. A vodní slalom – to jsou miliony kombinací! Ty vytrvalostní sporty nejsou nic pro mě. Samozřejmě, že mám i vytrvalostní tréninky, ale ty nepatří mezi mé oblíbené."
Takže vás na tom nejvíc baví ta různorodost? Nebo je ještě něco jiného, co vás táhne právě k vodnímu slalomu?
"Ve vodním slalomu je ta trať vždy jiná, ty branky se posouvají při každém tréninku. Stačí, když se jediná posune o třicet nebo čtyřicet centimetrů a najednou se vám otevřou zcela nové možnosti, jak ten slalom projet, takže je to opravdu velmi, velmi různorodé. Také když jsem v průběhu kariéry změnila typ lodě, zjistila jsem, že mám najednou další možnosti, jak změnit způsob jízdy. Vždy je to zkrátka o něčem novém a to mě na tom hodně baví."
Co byste doporučila rodičům, jejichž děti chtějí aktivně sportovat? Často se asi stává, že když se dítě začne intenzivně věnovat nějakému sportu, jde stranou třeba škola, dítěti se zhorší známky a rodiče jsou z toho špatní. Měla jste to tak i vy?
"Já jsem to kupodivu měla právě naopak. Čím výš jsem postupovala ve sportu a čím jsem byla vytíženější, tím víc jsem se musela umět soustředit, což mi pak vlastně pomáhalo podávat lepší výkony i ve škole. Protože jsem věděla, že musím mít dobré známky, aby mě rodiče pustili sportovat. Oni mě do sportu nijak netlačili, to byl můj vlastní zájem, a proto jsem se snažila, aby mi máma neřekla: „ Nemáš dobré známky, nikam nejdeš.“
Takže rodiče by měli děti podporovat, nenutit je do ničeho, ale zároveň by měli udržovat nějakou disciplínu.
"Ano, ono když má dítě nějakou vlastní zodpovědnost, je to určitě lepší, než když ho rodič do něčeho nutí. Někdy samozřejmě může pomoci ultimátum ve stylu „špatné známky = nikam nejdeš“, ale já to třeba chápala, že když se budu dobře učit, budu moct jít každý den na trénink, budu moct dělat to, co mě baví, budu moct cestovat a tak. A stejně to zapůsobilo i na moji sestru, která pro změnu hrála tenis. Když na něj ještě nechodila, bylo to takové všelijaké, ale jak začala s tenisem, vše se zlepšilo a nakonec měla samé jedničky."
A jak byste naopak motivovala děti, které nechtějí sportovat?
"Ono je občas docela těžké najít něco, co by to dítě mohlo doopravdy pohltit a zaujmout. Já jsem třeba sport milovala. Ale je pravda, že byla jiná doba. Když ale vezmu děti z našich oddílů, tak jsou to děti, které vyzkoušely několik různých sportů a které měly bohaté rodiče, kteří si mohli dovolit „zasponzorovat“ jim jakýkoli sport. A když přišly k nám na vodu, tak je to tak sebralo, tolik se jim to zalíbilo, že odešly ze všech těch „komerčních“ sportů, jako je tenis, golf nebo fotbal a začaly jezdit vodu. A to i navzdory tomu, že se nejedná o sport, ve kterém byste si vydělali hromadu peněz, ani to není nějak moc známý sport, ale zkrátka vás to chytí za srdce. Takže bych radila hledat něco podobného, co dítě bude lákat. A nemusí to být ani nějaká velká dřina, protože dneska některé kluby od začátku jedou na výkon a chtějí, aby ty jejich děti byly nejlepší ze všech. Takhle to mají často třeba plavci. Ale určitě se dají stále najít kluby, kde se to bere více volnočasově a pro děti je to hlavně zábava. Oni když se rozhodnou, tak jsou sami motivované a chtějí být nejlepší."
Takže aby zkrátka rodiče vyzkoušeli s dětmi více sportů a pak jim dali vybrat, co je nejvíc baví?
"Ano, ale klidně ať projdou i více klubů v rámci jednoho vybraného sportu, protože jak říkám, všude to funguje jinak, vždy záleží i na trenérovi a na tom, jaké děti se tam sejdou. Trenér by měl být dobrý po technické stránce, ale zároveň musí mít i hezký vztah k dětem."
Aktuálně spolupracujete na kampani Face Promo značky Kinder. Čím vás tato kampaň oslovila?
"Nejvíce se mi na celé té akci líbí asi to, že nejde jen o to upozornit na malé nadějné sportovce, z nichž mohou vyrůst budoucí olympionici, ale o propagaci pohybu a sportu jako takového. Dneska je jiná doba, spousta lidí tráví většinu dne sezením u počítače a stejně je tomu i u dětí. Takhle se i ostatní děti mohou dozvědět, jaké zajímavé sportovní disciplíny existují, jak začínali dneska známí sportovci a že i oni mohou kdykoliv začít sportovat a co víc, že je to může opravdu hodně bavit a mohou to někam dotáhnout."
Kinder již zná hvězdy zítřka! S dětmi si zacvičily Martina Sáblíková a Jana Dukátová
Máte nějaké tipy na úspěch? Jak se stát třeba stát olympionikem?
"Ze začátku je velmi důležité, aby dítě zkrátka něco dělalo. Samozřejmě, že u nějakých sportů je důležitá specializace, ale v našem sportu stačí, když bude dítě zhruba do desíti let dělat aspoň něco – plavání, gymnastiku, cokoliv, aby rozvíjelo pohybové schopnosti a koordinaci. To pak může přijít i dvanáctileté dítě a může z něho být špičkový profesionální sportovec. Je potřeba se neunáhlit a nic neuspěchat. To si, myslím, v našem sportu obzvlášť platí. Takže podle mě je taková všeobecná pohybová průprava základ. A i když přijdou na tu vodu, myslím, že je dobré na ně netlačit a nechat je zhruba do těch desíti let volně se rozvíjet a pak je začít někam směřovat."
Máte nějaké vaše profesní krédo? Když máte třeba nějaký těžký závod?
"Mám spíš takové celoživotní motto, které jsem si kdysi přečetla v jedné knize, a moc se mi líbilo: „Sbírejte v životě všechny kamínky, které potkáte, ony se časem promění v diamanty.“ Jednoduše řečeno – všechny malé věci, které děláte během života, vám v den D pomohou k úspěchu. Vše, co se v danou chvíli nemusí zdát důležité, vám může někdy v budoucnu pomoci. Je to taková mozaika detailů, které do sebe musí zapadnout."