Co řekl, to platilo, zároveň s ním byla velká legrace. Tak na tréninky pod ním vzpomínají snad bez výjimky všichni jeho svěřenci. Zdeněk Remsa, legendární trenér skokanů na lyžích a strůjce mnoha úspěchů včetně zlaté olympijské medaile Jiřího Rašky, slaví devadesáté narozeniny.

"Byl to můj první trenér, vždy jsem k němu měl a stále mám obrovský respekt. Tvrdý, ale férový člověk. Pořád mám před očima, když jsem ve Frenštátu pod Radhoštěm spadnul v závodě a on mě protáhnul deštníkem," vzpomíná s úsměvem Roman Koudelka, jenž patří k poslední generaci aktivních skokanů, kteří prošli proslulou trenérskou školou Zdeňka Remsy.

Lyžovat začal v pěti letech, později Československo reprezentoval na těch nejvýznamnějších akcích včetně mistrovství světa a olympijských her. Po aktivní kariéře se ihned vrhnul na trénovaní a s tím skončil až ve svých 84 letech. Se skoky na lyžích je pevně spjatý celý Remsův život.

Jeho dědeček byl hajným u hraběte Jana Harracha, jenž na naše území nechal přivést vůbec první lyže.

"Právě můj dědeček jedny z těch prvních lyží dostal. Velmi dobře si pamatuji, když jsem je v hájence, kde jsem se také roku 1928 narodil, viděl a poprvé si na ně stoupnul. Tehdy jsem to samozřejmě ještě vůbec neuměl. Pořádně lyžovat jsem začal, až když jsme se přestěhovali do Studence, to mi bylo nějakých pět let,“ popsal jubilant své první setkání s lyžemi.

Nejvýraznější vzpomínky ze své závodní kariéry má spojené se zimními olympijskými hrami 1948 ve Svatém Mořici.

"Byl jsem kluk z hor, sláma mi koukala z bot, nafasoval jsem sako a kravatu, to jsem před tím nikdy neměl. Ve vlaku jsem seděl vedle Jaroslava Drobného a dalších slavných hokejistů té doby. Vzpomínám, že mi pak na nádraží koupili vůbec mojí první mandarinku v životě,“ říká se smíchem.

Když ukončil kariéru aktivního sportovce, ihned věděl, že u skoků na lyžích zůstane v roli trenéra.

"Já do toho trenérům vlastně trochu mluvil, ještě když jsem sám skákal," zavzpomínal. Zpočátku trénoval pražské závodníky, v roce 1960 pak nastoupil do Dukly Liberec a stal se také reprezentačním trenérem. Vedl slavnou generaci skokanů v čele s Jiřím Raškou, Daliborem Motejlkem, Josefem Matoušem nebo Zbyňkem Hubačem. Zavedl nové tréninkové metody, uměl být na své svěřence ras, ale zároveň v pravou chvíli odlehčit atmosféru. Díky tomu slavil s partou závodníků, které se začalo říkat „Remsa boys“, jeden úspěch za druhým.

Ten největší přišel v roce 1968 v Grenoblu, kde Raška vybojoval pro tehdejší Československo historicky první zlatou medaili ze zimních olympijských her. Přestože od památného závodu uplynulo už padesát let, Remsa si ho vybavuje se všemi detaily.

"Večer jsme šli do sauny a zaplavat si. Druhý den jsme přišli k můstkům, a přestože byl velký mráz, nájezd byl posolený. Nechal to udělat rakouský delegát, protože Rakušanům tehdy vyhovoval mokrý sníh. My jsme měli vzhledem k podmínkám namazáno na suchý a tvrdý sníh. Takže jsme se začali bránit, organizátoři nakonec nájezd nechali sundat a začalo se se zpožděním,"  vybavil  si rakouskou lest.



Po prvním skoku Raška vedl a přišlo největší dilema v Remsově trenérské kariéře. Ze dvou stop musel vybrat tu, do které svého svěřence pošle.

"Jedna byla nová a upravená, druhá rozmydlená. Stál jsem pod můstkem a musel jsem si umýt obličej sněhem, abych se vzpamatoval. Řekl jsem mu: Jeď tou novou stopou, drž nohy u sebe a uvidíš. Bum – dopadlo to skvěle a slavili jsme zlato," zavzpomínal.

"Lehce nervózní jsem byl před každým závodem, ale věděl jsem, že mám za sebou pět vynikajících skokanů a minimálně jednomu se to podaří. Tehdy to byla neuvěřitelná generace, bál se nás celý svět. Přál bych si, abychom měli v budoucnu znovu tak silnou reprezentaci. Myslím, že se to teď začíná opět trochu zvedat," uzavřel své vzpomínání legendární trenér a čerstvý devadesátník.