První Světový pohár absolvovala ještě v minulém tisíciletí. Od té doby naskočila Nikola Sudová do dalších 140ti pohárových závodů, v nichž třiadvacetkrát stanula na pódiu. Nejlepší česká boulařka všech dob má na svém kontě i čtyři olympiády a osm světových šampionátů, ze kterých si přivezla jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili. Nyní se loučí. Ve svých třiatřiceti letech už těžko hledá motivaci.
Nikolo, kdy přišlo definitivní rozhodnutí?
Rozhodovala jsem se celou sezónu. Důležitou roli hrála spousta věcí, v neposlední řadě to byly finance na další rok, to bylo zásadní. A když jsem se dozvěděla konkrétní čísla, dohodli jsme se, že skončím. Byla by to těžká role dál. Na to, abych ještě mohla převapit, obzvlášť v té další zimě, kdy není mistrovství světa ani olympiáda, by to znamenalo být minimálně na bedně v celkovém hodnocení svěťáku a to se s finančními možnostmi, které bychom měli, nedá. Víc už z toho vymáčknout prostě nedokážeme.
Bylo to těžké rozhodování?
Že chci končit zaznělo už loni po olympiádě, tam jsem byla na vážkách víc. Všem bylo jasné, že to k tomu směřuje, byla jen otázka, jak dlouho ještě budu bojovat. Věřím tomu, že kdybych pokračovala, byla bych schopná se připravit a dosahovat stejných výsledků jako v minulosti, ale žádný už by asi nebyl takový, aby zvedl někoho ze židle. Taky mi chybí motivace, nemám už ve svěťáku ty svoje kamarády, je to úplně jiná generace, mladší. Motivačně už teď ale zdaleka nejde jenom o výsledky, ale i o chuť trénovat. Je to dlouhé a i když se snažíme ten trénink inovovat, je to stereotyp. Chybí mi vůle a zapálení. Myslím, že v mých letech už je potřeba investovat čas i finance do něčeho jiného.
Nebojíte se, že budete litovat?
To ne, já se nebojím toho, co přijde. Sport jsem vždycky brala jako výzvu a stejně beru i to další, ať už to, že budu doma, budu hledat práci, stavět barák, pečovat o rodinu. Těším se na to, zvládnout to bude nová motivace, zaměstná mě to jinak.
Vyjmenovala jste řadu činností, které vás čekají. Co z toho je už v běhu?
Barák už s přítelem stavíme víc než rok a práce už se taky naskytla. Firma KPMG mi nabídla pozici konzultanta v rámci Duální kariéry, což je projekt ve spolupráci s Českým olympijským výborem.
A ta rodina?
Jsem normální ženská, je mi třiatřicet a chci děti. Takže rodině se nebráním a až to přijde, tak to přijde (úsměv).
Jaká budete máma, až to přijde?
Tak to fakt nevím (smích). Já si vždycky říkám, jaká bych chtěla být máma, ale prý když to přijde, tak stejně člověk úplně zblbne. Takže já jenom doufám, že si zachovám nějakou normální tvář (smích).
Jaký teď bude váš vztah ke sportu?
Aktivně budu sportovat určitě dál, kolo, lyže, lezení. Asi bych nevydržela plácnout sebou na záda a jenom se válet. A co se týče konkrétně boulí, tam bych se v tom pohybovala jen v rámci nějakých konzultací. Ráda poradím, když bude zájem, ale vnucovat se nikde nebudu.
Takže jste nepřemýšlela o trenérství?
Maximálně děti a v rámci oddílů. Určitě ne na úrovni vrcholového trenéra, to si nedovedu představit, ale třeba za pět, deset let to bude jinak. Jedním z důvodů konce je i neustálé cestování, to je to, co mě teď nejvíc ubíjí a to, bez čeho se teď nějaký čas obejdu.
Chystáte nějakou rozlučku?
Zatím ne. Kdybych ji chtěla dělat ve světě, muselo by to být při posledním závodě, ale tam jsem nebyla rozhodnutá. A tady u nás? Ráda bych udělala nějakou pořádnou párty, ale momentálně si ji nemůžu finančně dovolit. Aspoň touhle cestou bych tedy ráda poděkovala sponzorům, realizačnímu týmu a všem dalším lidem, kteří za mnou všechny ty roky stáli, byla jich strašná spousta. Co se týče lidí ve svěťáku, tam jsme se loučili tak nějak postupně. Třeba Per Spett nebo Hannah Kearney taky teď končí, s těmi jsem se bavila nejvíc.
Dá se do freestylu vrátit?
Asi by se dalo, i když nikdy snad nebyla ženská, která by se do boulí vrátila. Je to adrenalinový sport a když přijde rodina, začínáme se bát. Není to jako návrat do vytrvalostního sportu. Další věc je, že ten sport se rychle vyvíjí a každý rok nepřítomnosti je strašně znát. Na druhou stranu, já osobně si myslím, že to možné je. Za pár let ale třeba taky budu mluvit jinak.
Ve vrcholovém sportu jste strávila půlku života, co vám ta etapa vzala a dala?
Vzalo mi to rozhodně čas, úplně jiné zájmy, jinou kariéru, protože teď začínám vlastně od nuly. Pro žádného sportovce není jednoduché se od toho sportu odpoutat a začít běžný, pracovní život. Dalo mi to naopak spoustu kontaktů, kamarády ve světě a vlastně i moje vlastnosti, jako je houževnatost, cílevědomost, cit pro fair play, individualitu, umění rychle se rozhodnout.
Jaký je to pocit nenastupovat po těch letech do letní přípravy?
Docela dobrej, ani mi to nechybí (smích). Sportovat budu dál, jenom bez toho drilu. Mělo to i svoje pozitiva, člověk znal přesně dopředu svůj program na další den, měl daný několikafázový systém, nerozmýšlel se. Ale chybět mi to asi nebude (úsměv).
Nikolo, kdy přišlo definitivní rozhodnutí?
Rozhodovala jsem se celou sezónu. Důležitou roli hrála spousta věcí, v neposlední řadě to byly finance na další rok, to bylo zásadní. A když jsem se dozvěděla konkrétní čísla, dohodli jsme se, že skončím. Byla by to těžká role dál. Na to, abych ještě mohla převapit, obzvlášť v té další zimě, kdy není mistrovství světa ani olympiáda, by to znamenalo být minimálně na bedně v celkovém hodnocení svěťáku a to se s finančními možnostmi, které bychom měli, nedá. Víc už z toho vymáčknout prostě nedokážeme.
Bylo to těžké rozhodování?
Že chci končit zaznělo už loni po olympiádě, tam jsem byla na vážkách víc. Všem bylo jasné, že to k tomu směřuje, byla jen otázka, jak dlouho ještě budu bojovat. Věřím tomu, že kdybych pokračovala, byla bych schopná se připravit a dosahovat stejných výsledků jako v minulosti, ale žádný už by asi nebyl takový, aby zvedl někoho ze židle. Taky mi chybí motivace, nemám už ve svěťáku ty svoje kamarády, je to úplně jiná generace, mladší. Motivačně už teď ale zdaleka nejde jenom o výsledky, ale i o chuť trénovat. Je to dlouhé a i když se snažíme ten trénink inovovat, je to stereotyp. Chybí mi vůle a zapálení. Myslím, že v mých letech už je potřeba investovat čas i finance do něčeho jiného.
Nebojíte se, že budete litovat?
To ne, já se nebojím toho, co přijde. Sport jsem vždycky brala jako výzvu a stejně beru i to další, ať už to, že budu doma, budu hledat práci, stavět barák, pečovat o rodinu. Těším se na to, zvládnout to bude nová motivace, zaměstná mě to jinak.
Vyjmenovala jste řadu činností, které vás čekají. Co z toho je už v běhu?
Barák už s přítelem stavíme víc než rok a práce už se taky naskytla. Firma KPMG mi nabídla pozici konzultanta v rámci Duální kariéry, což je projekt ve spolupráci s Českým olympijským výborem.
A ta rodina?
Jsem normální ženská, je mi třiatřicet a chci děti. Takže rodině se nebráním a až to přijde, tak to přijde (úsměv).
Jaká budete máma, až to přijde?
Tak to fakt nevím (smích). Já si vždycky říkám, jaká bych chtěla být máma, ale prý když to přijde, tak stejně člověk úplně zblbne. Takže já jenom doufám, že si zachovám nějakou normální tvář (smích).
Jaký teď bude váš vztah ke sportu?
Aktivně budu sportovat určitě dál, kolo, lyže, lezení. Asi bych nevydržela plácnout sebou na záda a jenom se válet. A co se týče konkrétně boulí, tam bych se v tom pohybovala jen v rámci nějakých konzultací. Ráda poradím, když bude zájem, ale vnucovat se nikde nebudu.
Takže jste nepřemýšlela o trenérství?
Maximálně děti a v rámci oddílů. Určitě ne na úrovni vrcholového trenéra, to si nedovedu představit, ale třeba za pět, deset let to bude jinak. Jedním z důvodů konce je i neustálé cestování, to je to, co mě teď nejvíc ubíjí a to, bez čeho se teď nějaký čas obejdu.
Chystáte nějakou rozlučku?
Zatím ne. Kdybych ji chtěla dělat ve světě, muselo by to být při posledním závodě, ale tam jsem nebyla rozhodnutá. A tady u nás? Ráda bych udělala nějakou pořádnou párty, ale momentálně si ji nemůžu finančně dovolit. Aspoň touhle cestou bych tedy ráda poděkovala sponzorům, realizačnímu týmu a všem dalším lidem, kteří za mnou všechny ty roky stáli, byla jich strašná spousta. Co se týče lidí ve svěťáku, tam jsme se loučili tak nějak postupně. Třeba Per Spett nebo Hannah Kearney taky teď končí, s těmi jsem se bavila nejvíc.
Dá se do freestylu vrátit?
Asi by se dalo, i když nikdy snad nebyla ženská, která by se do boulí vrátila. Je to adrenalinový sport a když přijde rodina, začínáme se bát. Není to jako návrat do vytrvalostního sportu. Další věc je, že ten sport se rychle vyvíjí a každý rok nepřítomnosti je strašně znát. Na druhou stranu, já osobně si myslím, že to možné je. Za pár let ale třeba taky budu mluvit jinak.
Ve vrcholovém sportu jste strávila půlku života, co vám ta etapa vzala a dala?
Vzalo mi to rozhodně čas, úplně jiné zájmy, jinou kariéru, protože teď začínám vlastně od nuly. Pro žádného sportovce není jednoduché se od toho sportu odpoutat a začít běžný, pracovní život. Dalo mi to naopak spoustu kontaktů, kamarády ve světě a vlastně i moje vlastnosti, jako je houževnatost, cílevědomost, cit pro fair play, individualitu, umění rychle se rozhodnout.
Jaký je to pocit nenastupovat po těch letech do letní přípravy?
Docela dobrej, ani mi to nechybí (smích). Sportovat budu dál, jenom bez toho drilu. Mělo to i svoje pozitiva, člověk znal přesně dopředu svůj program na další den, měl daný několikafázový systém, nerozmýšlel se. Ale chybět mi to asi nebude (úsměv).
(ps s využítím zprávy czech-ski.com, Sportovnilisty.cz, Foto: Petr Skála)
