Od letošního Nového roku se do naší právní úpravy a hlavně do našeho života znovu vrátily spolky, jež u nás existovaly již od roku 1867 na základě zákona č. 134/1867 říšského zákoníku a trvaly až do padesátých let minulého století.

To ostatně nebylo nic nového pod sluncem, vždyť třeba už římské právo znalo všelijaká pohřební bratrstva, ale třeba i kněžské sbory, jež měly v podstatě povahu dnešních spolků. Podle nového občanského zákoníku se dřívější sdružení nadále považují za spolky (a jejich organizační jednotky za pobočné spolky, jak stanoví § 3045 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Nová úprava však jen zdůrazňuje celou řadu problémů, jež přetrvává u našich sdružení z minulosti.

Jak víme, spolek mohou založit nejméně tři osoby v právním smyslu, a i když jeho členy zůstat nemusí, podstatné je především to, že členem spolku může být jenom osoba fyzická anebo osoba právnická.

To ale na druhé straně znamená, že něco, co nemá povahu fyzické nebo právnické osoby, nemůže být ani členem spolku. Asi nám nebude v praxi působit žádné větší potíže, že členem spolku nemůže být dítě, jež dosud nebylo dokonce ani počato, ale ani dítě, které sice už počato bylo, ale dosud se nenarodilo, pokud by pro ně členství ve spolku nebylo výhodné (tedy pokud by podle § 25 občanského zákoníku členství ve spolku nevyhovovalo jeho zájmům). Stejně tak snadno přežijeme, že členy spolků nemohou být všelijaké party či tlupy.

Ale s tím, že členem spolku nemůže být nic, co není právnickou nebo fyzickou osobou, přesto potíž být může, a to značná. Členy spolku totiž nemohou být žádné skupiny lidí, jež nejsou právnickými osobami: členem spolku nemůže být třeba sportovní oddíl tělovýchovné jednoty, katedra vysoké školy, kolektivní statutární orgán právnické osoby (ani jiný kolektivní orgán), jakási vnitřní složka, rada, klub, odbor,nebo komise a ani třeba kroužek na škole, zájmová skupina, zájmový útvar, nebo základní článek. Se všemi těmito „kolektivními členstvími“ se v praxi, podle „zvykového práva ve sportu“ dnes můžeme setkat.

Naprosto zásadní tedy je, že členem spolku může být vždy jen osoba (fyzická nebo právnická), takže členem spolku tím pádem nemohou být ani uměle vytvořené útvary, které právnickými osobami nejsou. Členem spolku proto nemohou být ani žádné úřady (samozřejmě včetně ministerstev), ani třeba soudy nebo státní zastupitelství, členem spolku nemůže být policie ani její útvary a podobné instituce. Ty totiž (podle § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., případně podle zvláštních zákonů) nejsou právnickými osobami. Pokud jimi v minulosti byly, pak podle „některých odborníků“ lze dovozovat, že se členem nynějších spolků v řadě případů stal stát (protože ten se stal podle § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. subjektem právních vztahů, jímž byly původně úřady, soudy atd., tedy nyní organizační složky státu).

Jenže hned je tu další problém, protože stát členství v občanském sdružení (podle § 30 odst. 1 citovaného zákona č. 219/2000 Sb.) prostě nabýt nemůže. Jestliže úřady, soudy atd., dnes organizační složky státu, nadále nejsou osobami, nemohou být členy spolku, a stát jím taky být nemůže, protože nemůže nabýt členství v občanském sdružení (dnes tedy ve spolku). To ostatně plyne (podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 90/2006) z toho, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu naprosté odloučenosti od státu (který jistě nelze obcházet ani členstvím státu ve spolku; proto ho také zákon výslovně zakazuje).

Jak je vidět, máme řadu problémů hned s prvním paragrafem, který spolky upravuje, protože z něj plyne, že jeho členy mohou být jen a jen osoby (právnické nebo fyzické).

(rp,ze,foto:arch.)