Co se nepovedlo české reprezentaci v malém fotbale na mistrovství světa, to dokázal český rozhodčí. Příbramský sudí Jaroslav Pakosta se dostal do finále šampionátu v australském Perthu, v němž Mexiko zdolalo Brazílii 4:0. „Vůbec nevím, co k tomu říct. Pořád jsem na jednom velkém růžovém obláčku, který pluje. Ještě mi to nedochází a nějakou dobu nebude,“ říká třicetiletý Pakosta, který dosáhl na vrchol rozhodcovské kariéry.
Co pro vás znamená, že jste řídil finále světového šampionátu?
Strašně jsem doufal, že dostanu aspoň malé finále o třetí místo, když jsem viděl, že nejsem nasazený na semifinále. A popravdě jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že jsem rozhodčí na finále mistrovství světa. To zní hrozně. (směje se) Vždyť nic víc není, to je strop, není kam výš stoupat. Dochází mi mi to hrozně pomaličku.
Kdy jste se dozvěděl, že finále pískáte?
Byli jsme nasazovaní večer předem nebo ráno, takže jsem se dozvěděl v půl jedenácté dopoledne, že v sedm jdu na plac pískat finále mistrovství světa. Všichni mi začali gratulovat, podávali ruce, stál jsem jako šutr a vůbec nevěděl, která bije. Neměl jsem ponětí, že si pro mě sáhnou na největší zápas za dva roky. Nic většího se nehraje, je to padesát nejdůležitějších minut celého turnaje.
Měl jste vůbec čas na nervozitu?
Jen na začátku, potom už jsem měli společný technický mítink se zbytkem rozhodčích, kde jsme se dívali, na koho se soustředit, na koho ne. Kde se na finále díval v televizi, možná byl překvapený, že jsme dali už v prvním poločase nějaké žluté karty na zdržování. Měli jsme načtený tým Mexika ze smolného čtvrtfinále s českým celkem, kde jsme si všimli, že gólman, čísla pět, sedm a devět zdržují hru. Přitom dochází k potyčkám o balon a ve finále řešíme daleko větší problém na hřišti než zdržování. Takže jsme razili heslo, že kdo má kartu, nezdržuje. To se nám hrozně vyplatilo, i když v televizi to mohlo vypadat, že jsme hodně striktní, bylo to taktické vedení zápasu. Nedošlo k žádnému většímu konfliktu i přesto, že do 46. minuty byl stav 1:0.
Zaskočilo vás něco při finálovém duelu?
Byl trošku vyhrocený, kluci věděli, o co hrají, šli do toho úplně se vším. Museli jsme dokonce vyloučit trenéra Mexika, dostal červenou kartu a šel na tribunu. Nejde mu to vyčítat, stejně jako hráčům, kteří jsou přemotivovaní a přehecovaní, finále je nejvíc. Na konci jsme si všichni podali ruce a odcházeli spokojení, dokonce i Brazilci, byť Mexiko nejšťastnější. V zápase jsme neudělali žádnou chybu a hráči to tak vnímali, dva Brazilci se mi dokonce přišli omluvit, že na mě u čáry pořvávali. Zasmál jsem se a říkal jim, že o tom to je. Kdyby neřvali, ani to není ono.
V zápase jste byl vedený jako druhý rozhodčí za Nemanjou Ljumovičem z Černé Hory. Měli jste odlišné pravomoce?
Jsme dva hlavní, rozdělení na prvního a druhého, ale oba máme stejnou pravomoc. Není to jako v Superlize malého fotbalu, kde je druhý rozhodčí skutečně pouze asistent s praporkem. Tady první a druhý rozhodčí řídí utkání společně. Jediné navíc je, že první nese balon a zahajuje i ukončuje utkání, má na starosti čas a nastavení. Utkání řídíme oba stejně.
Podle čeho jste se domlouvali, kdo co posuzuje?
Hodně se střídáme, křížíme si prostory a vyplňujeme je kratší diagonálou, takže je to fyzicky o dost náročnější, ale v zápase potřeba. Stavíme se do takových postavení, aby byl vykrytý jak prostor na balonu, tak případně tam, kde jsou hráči bez míče. Třeba na hrušce úplně na hrotu kolikrát zůstávají hluchá místa, kde jsou dvojičky, tam se toho děje nejvíc. Rozehrání od brány je potřeba hlídat, ale druhý rozhodčí už musí být nasprintovaný na druhé straně, kam míč s velkou pravděpodobností poletí. Fyzicky je křížení o dost náročnější, ale nejefektivnější.
Jak vnímáte, že jste se do finále dostal jen kvůli vypadnutí české reprezentace po čtvrtfinálové prohře 1:2 s Mexikem?
Říkal jsem klukům, když jsem se dozvěděl nominaci na finále, i při posezení s československou komunitou, že bych dal všechno na světě, abychom si role otočili. Mohl jsem být na tribuně a hrdě zpívat českou hymnu, byť zpívat neumím, aby kluci bojovali o zlato. Tentokrát to nevyšlo a doteď mě hrozně mrzí, že český tým vypadl. Můj úspěch je fantastický, ale nikdy neupřednostním úspěch jednotlivce před týmovým. Skutečně bych byl radši, kdybych si stejně jako v roce 2017 zapískal semifinále a pak si šel užít české finále. Nemůžeme však chtít všechno. Letos i zpětná vazba od hráčů a lidí z jiných svazů jako Rumunů či Maďarů byla taková, že mi gratulovali, že si to zasloužím a ať si užiju svých padesát minut slávy.
Jakou metu si před sebe nyní postavíte?
Pro mě jako jednotlivce už není kam jít výš, tohle je strop. Jakub Štefek (vedoucí českého týmu – pozn. red.) říká Olymp, který se dovolím zopakovat po něm. Tohle je však nejen můj úspěch. Hrozně rád zmíním čtveřici pánů Michal Růžička, Patrik Moder, Vlastimil Virčík a Kamil Kohout, kteří se mnou byli od začátku a moc mě toho naučili. Je to úspěch všech rozhodčích v republice, na které jsem se chodil dívat, nebo jsem měl čest s nimi pískat. Když byli starší, něco jsem se od nich naučil, když byli mladší, mohl jsem jim něco předat. Je to úspěch Petra Brejly (předseda Řídící komise Superligy malého fotbalu – pozn. red.), protože jsem superligový rozhodčí Asociace malého fotbalu České republiky, tak jsem tam přijel a tohle je práce všech. Na hřišti jsem stál sám s píšťalkou a čtyřmi plastovými kartami, ale nikdy neřeknu, že jsem byl ve finále. Tam byli rozhodčí Asociace malého fotbalu České republiky a všichni mají na úspěchu kus svého podílu. Nerad bych na někoho zapomněl. Číslo jedna jsou ovšem pro mě moje úžasná manželka a má fantastická rodina, kteří mi tolerují tyhle výlety a vždycky mě podporují.
Jak říkám ...
Co pro vás znamená, že jste řídil finále světového šampionátu?
Strašně jsem doufal, že dostanu aspoň malé finále o třetí místo, když jsem viděl, že nejsem nasazený na semifinále. A popravdě jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že jsem rozhodčí na finále mistrovství světa. To zní hrozně. (směje se) Vždyť nic víc není, to je strop, není kam výš stoupat. Dochází mi mi to hrozně pomaličku.
Kdy jste se dozvěděl, že finále pískáte?
Byli jsme nasazovaní večer předem nebo ráno, takže jsem se dozvěděl v půl jedenácté dopoledne, že v sedm jdu na plac pískat finále mistrovství světa. Všichni mi začali gratulovat, podávali ruce, stál jsem jako šutr a vůbec nevěděl, která bije. Neměl jsem ponětí, že si pro mě sáhnou na největší zápas za dva roky. Nic většího se nehraje, je to padesát nejdůležitějších minut celého turnaje.
Měl jste vůbec čas na nervozitu?
Jen na začátku, potom už jsem měli společný technický mítink se zbytkem rozhodčích, kde jsme se dívali, na koho se soustředit, na koho ne. Kde se na finále díval v televizi, možná byl překvapený, že jsme dali už v prvním poločase nějaké žluté karty na zdržování. Měli jsme načtený tým Mexika ze smolného čtvrtfinále s českým celkem, kde jsme si všimli, že gólman, čísla pět, sedm a devět zdržují hru. Přitom dochází k potyčkám o balon a ve finále řešíme daleko větší problém na hřišti než zdržování. Takže jsme razili heslo, že kdo má kartu, nezdržuje. To se nám hrozně vyplatilo, i když v televizi to mohlo vypadat, že jsme hodně striktní, bylo to taktické vedení zápasu. Nedošlo k žádnému většímu konfliktu i přesto, že do 46. minuty byl stav 1:0.
Zaskočilo vás něco při finálovém duelu?
Byl trošku vyhrocený, kluci věděli, o co hrají, šli do toho úplně se vším. Museli jsme dokonce vyloučit trenéra Mexika, dostal červenou kartu a šel na tribunu. Nejde mu to vyčítat, stejně jako hráčům, kteří jsou přemotivovaní a přehecovaní, finále je nejvíc. Na konci jsme si všichni podali ruce a odcházeli spokojení, dokonce i Brazilci, byť Mexiko nejšťastnější. V zápase jsme neudělali žádnou chybu a hráči to tak vnímali, dva Brazilci se mi dokonce přišli omluvit, že na mě u čáry pořvávali. Zasmál jsem se a říkal jim, že o tom to je. Kdyby neřvali, ani to není ono.
V zápase jste byl vedený jako druhý rozhodčí za Nemanjou Ljumovičem z Černé Hory. Měli jste odlišné pravomoce?
Jsme dva hlavní, rozdělení na prvního a druhého, ale oba máme stejnou pravomoc. Není to jako v Superlize malého fotbalu, kde je druhý rozhodčí skutečně pouze asistent s praporkem. Tady první a druhý rozhodčí řídí utkání společně. Jediné navíc je, že první nese balon a zahajuje i ukončuje utkání, má na starosti čas a nastavení. Utkání řídíme oba stejně.
Podle čeho jste se domlouvali, kdo co posuzuje?
Hodně se střídáme, křížíme si prostory a vyplňujeme je kratší diagonálou, takže je to fyzicky o dost náročnější, ale v zápase potřeba. Stavíme se do takových postavení, aby byl vykrytý jak prostor na balonu, tak případně tam, kde jsou hráči bez míče. Třeba na hrušce úplně na hrotu kolikrát zůstávají hluchá místa, kde jsou dvojičky, tam se toho děje nejvíc. Rozehrání od brány je potřeba hlídat, ale druhý rozhodčí už musí být nasprintovaný na druhé straně, kam míč s velkou pravděpodobností poletí. Fyzicky je křížení o dost náročnější, ale nejefektivnější.
Jak vnímáte, že jste se do finále dostal jen kvůli vypadnutí české reprezentace po čtvrtfinálové prohře 1:2 s Mexikem?
Říkal jsem klukům, když jsem se dozvěděl nominaci na finále, i při posezení s československou komunitou, že bych dal všechno na světě, abychom si role otočili. Mohl jsem být na tribuně a hrdě zpívat českou hymnu, byť zpívat neumím, aby kluci bojovali o zlato. Tentokrát to nevyšlo a doteď mě hrozně mrzí, že český tým vypadl. Můj úspěch je fantastický, ale nikdy neupřednostním úspěch jednotlivce před týmovým. Skutečně bych byl radši, kdybych si stejně jako v roce 2017 zapískal semifinále a pak si šel užít české finále. Nemůžeme však chtít všechno. Letos i zpětná vazba od hráčů a lidí z jiných svazů jako Rumunů či Maďarů byla taková, že mi gratulovali, že si to zasloužím a ať si užiju svých padesát minut slávy.
Jakou metu si před sebe nyní postavíte?
Pro mě jako jednotlivce už není kam jít výš, tohle je strop. Jakub Štefek (vedoucí českého týmu – pozn. red.) říká Olymp, který se dovolím zopakovat po něm. Tohle je však nejen můj úspěch. Hrozně rád zmíním čtveřici pánů Michal Růžička, Patrik Moder, Vlastimil Virčík a Kamil Kohout, kteří se mnou byli od začátku a moc mě toho naučili. Je to úspěch všech rozhodčích v republice, na které jsem se chodil dívat, nebo jsem měl čest s nimi pískat. Když byli starší, něco jsem se od nich naučil, když byli mladší, mohl jsem jim něco předat. Je to úspěch Petra Brejly (předseda Řídící komise Superligy malého fotbalu – pozn. red.), protože jsem superligový rozhodčí Asociace malého fotbalu České republiky, tak jsem tam přijel a tohle je práce všech. Na hřišti jsem stál sám s píšťalkou a čtyřmi plastovými kartami, ale nikdy neřeknu, že jsem byl ve finále. Tam byli rozhodčí Asociace malého fotbalu České republiky a všichni mají na úspěchu kus svého podílu. Nerad bych na někoho zapomněl. Číslo jedna jsou ovšem pro mě moje úžasná manželka a má fantastická rodina, kteří mi tolerují tyhle výlety a vždycky mě podporují.
(jk, malyfotbal.cz, SportovniListy.cz, foto: Elizaveta Kuzenková)
