Psal se rok 1892, kdy „větroplavec“ Capazza ve Francii předvedl zvlášť sestrojený padákový balon, který měl tu výhodu, že svrchní část síťoví balonu nahradil sám padák. Vykonával tak dvojí roli. Ihned se vzedmutím balonu byl i napolo roztažen padák a byl připraven k okamžitému použití. Bylo tak v případě potřeby odstraněno nebezpečí neotevření padáku, kdy padák visel buď po straně balonu za síťoví anebo pod loďkou, a kdy větroplavec musel nejprve přelézt z koše balonu do koše padáku. Padák Capazzův měl v průměru 22 m, uprostřed na vrcholu byl ponechán otvor, aby bylo usnadněno procházení vzduchu a tak zachována svislá poloha celku. Koš byl upevněn přímo na padák prostřednictvím provazů dlouhých 30 až 35 m.

Chtěl-li větroplavec sestoupit, zatáhnul za šňůru, která vedla k hořejší části balonu a upevněnému tam noži. Řez, který se tím v látce balonu způsobil, prodlužoval se podélně následkem unikání plynu, t. j. shora dolů, tak že se balon neobyčejně rychle vyprázdnil a svezl se mezi síťovím spojujícím padák s košem na okruh, kde se složen zachytil. Mezitím se padák následkem odporu vzduchu rozvinul docela a snášel se k zemi.



Větroplavec Capazza podnikl se svým padákovým balonem řadu pokusů, které vesměs potvrdily účelnost jeho zařízení. Nejzajímavější vzlet Capazzův byl 13. července 1892 z pařížského předměstí la Villette, kde se větroplavec po desetiminutové plavbě spustil s výše 1200 m.