O žácích státní reálky na Žižkově bylo známo, že vedle knih si hledí také všech oborů tělesné výchovy.

Školní hry na Vendelínce měly od jara do zimy největší návštěvu ze všech českých ústavů a závěrečná utíkání v lehké atletice, fotbalu a tenisu tam nebývaly věru špatnou podívanou. V zimě 1914 se dostalo poprvé realistům jakési oficiální náhrady za oblíbené hry. Zakoupeny byly totiž několikeré velké rohačky, přibrány byly ještě soukromé sáně a ve volném odpoledni chodily dvě a dvě třídy za dozoru pánů profesorů Eliáška a Drahoše na svahy k Malešicím sáňkovat.

Využito tak bylo prvých dvou týdnů po vánočních prázdninách, kdy sněhové poměry na bezpečném terénu u Malešic a Hrdlořez sáňkování dobře umožňovaly. Pro žižkovské studenty to byly radostné chvilky nového sportovního zážitku, neboť většina z nich, zvláště těch menších, sáňkovala vůbec poprvé v životě.

Také bylo s hochy podniknuto několik vydatných zimních pochodů a vycházek. Nebylo zanedbáváno ani bruslení, zvlášť když pak zmizel sníh z nejbližšího pražského okolí. Na kluzištích na Vendelínce bruslila některý den dobrá polovina reálky. Na kluzišti Společnosti pro pěstování her na Floře vedl profesor Drahoš s nejpokročilejšími bruslaři posledních tříd krasobruslařský kurz, v němž bylo docíleno slušných výsledků, alespoň pokud se týče správného držení těla při jízdě základních tvarů. Škoda, že nevydržel led přes pololetní prázdniny. Pro oblevu pak sešlo i z hokejového výletu septimánů na Zbraslav.

Můžeme říci, že na Žižkově celkem dobře rozuměli starému: sana mens in corpore sano (zdravý duch ve zdravém těle).