Počátek slavné éry velocipédů v Čechách můžeme zařadit do roku 1867. V té době se objevil francouzský nízký dřevěný velocipéd na několika místech v Čechách. Cestu do Čech nastoupil po světové výstavě v Paříži, konané právě v roce 1867. Na této výstavě se mu dostalo takové pozornosti, že se brzy rozšířil skoro po celé Evropě, a také téměř v každé zemi našel několik ctitelů.

Začátky velocipedistického sportu jsou však starší. Před velocipédem byla drezina a hobby-horse, a jim předcházely zase jiné stroje, stavěné na způsob kočárů a prapodivné konstrukce tricyklů (tříkolových velocipédů) v létech dávných.

Od doby, kdy Kollár používal drezinu k cestám za svou milou, uplynulo padesát let. Mezitím proběhla řada bezvýsledných pokusů o její zlepšení. V Anglii se objevil hobby-horse.  Podle návrhu Johnsona, mechanik Birsch sestavil dvousedadlový stroj Manivelociter, dále Bivector, Trivector,  Celerifére, Podestrian, Curricle, Dandy-horse atd., až na pařížské výstavě v roce 1867 byl předveden nový velocipéd, který měl kliky na předním kole. Byl to vynález strojníka Lallementa a výrobek továrníka Micheauxaz Paříže. Tento stroj měl tak značné zlepšení a takové přednosti ve srovnání s jinými velocipédy, že se brzy ujal a rozšířil téměř po celé Evropě a dostal se také do Čech.

Technik a strojník Josef Pechánek z Hořic navštívil v roce 1867 světovou výstavu v Paříži, kde velocipédy a také jízdu na nich viděl. Velocipéd velmi dobře prozkoumal, a když se vrátil domů, sám si podobný sestrojil a zkoušel na něm jezdit spolu se svými bratry Antonínem a Františkem. Nedařilo se jim to však hned, a proto sestrojili velocipéd tříkolový. Na ten mohli snadno nasednout, a pokud byla jízda pomalá a po rovině, šlo to dobře. Jakmile ale zatáčeli, vyhýbali se něčemu, nebo jeli rychleji, hned se zvrhli. Totéž se dělo, když jezdili po straně silnice, která měla sklon k příkopu. Bylo velice těžké udržet velocipéd v požadovaném směru a velmi často se ocitli i se svým strojem v příkopě.

Po těchto prvních zkušenostech svůj stroj znova předělali na dvoukolový a naučili se na něm jezdit. Začali podnikat cesty i do okolních měst. Při delších jízdách si ale stěžovali na bolesti v zádech a únavu. Obyčejně ujeli jen tři míle (5 km) za dvě hodiny.

Po roce 1870 začal zase velocipéd vycházet z módy, jeho ctitelů ubývalo a v roce 1875 zbyl už jen malý hlouček velocipedistů, z nichž většina u nás žila v severovýchodních Čechách. Sport velocipedistický opět usnul a probudil se nanovo v Čechách až koncem roku 1880, ale o tom zase až příště.