V Řecku se hrálo míčem vycpaným, ale také míčem plněným vzduchem, který se nazýval sfaira kené. Platon se ve Faidonu zmiňuje o míči, složeném z dvanácti barevných dílů.

V říši Římské bylo známo pět druhů míčů: malý, střední, velký, největší a prázdný míč. Nejznámější z nich byla pilla (řecky palla, francouzsky balle, německy a anglický ball). Follis, míč plněný vzduchem, byl hrán rukou, vrhem či pěstí. Střední míč, plněný peřím, se nazýval pagonica.

Obdobou řecké hry episkyra bylo římské harpastum, o němž píše Pollux: „Hráči se rozdělili na dvě strany. Míč byl umístěn na čáru uprostřed hřiště. Na obou koncích hřiště pak byly čáry, za něž se hráči snažili míč přenést, což se ovšem dařilo jen odstrkáváním druhých hráčů.“

A jakými míči hráli naši předkové?

Nejrozšířenější míčová hra fotbal se u nás narodil až v devatenáctém století. Bude ale jistě zajímavé podívat se, jaké míče používali naši předkové při svých hrách, které se ovšem dnešnímu fotbalu podobaly jen velmi málo.

Daniel Adam z Veleslavína ve svém Nomenclatoru Quadrilinguis popisuje dva druhy míčů: selský míč a nadutý míč kožený.

F. Kropf v díle Index Locuplex tento nadutý míč kožený nazývá ballonem a praví o něm, že má „cžípek wětrný, skrze který se ballon naplňuje“.

Komenský ve svém slavném díle Orbis pictus v oddílu Hra na míč praví v závěru: „Balon nadutý větrem skrze klapku, pod širým nebem pěstí se zaráží.“

Protože před tím zmínku o „hře na míč pletenkou“ zakončil Komenský poznámkou, že „... to je zábava šlechtická k ohýbání těla“, a obraz tu předvádí hru pod střechou, dá se usuzovat, že ono „pěstí zarážení pod širým nebem“ bylo spíše zábavou lidovou.

Drescelius ve Škole křížové z roku 1635 zná nadutý balon a pak „balon plný větru, čím jej mocněji k zemi srážíš, tím výš vzhůru vyskočí“.

Jestliže tedy mezi hrami našich předků a dnešním fotbalem je hodně veliký rozdíl, mezi míči tak veliký rozdíl zase není.