Džúdžucu (džiu-džitsu) je japonský bojový systém rozšířený po světě v různých podobách jako způsob sebeobrany beze zbraně nebo s malou zbraní.

Japonsko patřilo po otevření svých hranic v druhé polovině devatenáctého století k rozvojovým zemím s velkou migrací obyvatelstva. Nejčastější destinací byli vyspělé ekonomiky tehdejší doby Spojené státy americké, Spojené království, Francie a Německo. Jako vývozní artikl migrujících Japonců bylo jejích bojové umění. Muži se uplatňovali jako profesionální zápasníci a dále předávali své znalosti zájemcům. Hlavní lákadlo pro zájemce o japonská bojová umění v cizině bylo „slabší může porazit silnějšího, když správně uplatní svojí vnitřní sílu“. Do nedávna tak podceňovaní Japonci začali být váženi jako výborní zápasnici, kteří to, co se jim nedostávalo na síle, dovedli nahradit svojí obratností.


Naše fotografie z roku 1924 ukazuje scénu z pařížské policejní školy. „Japonský zápasník, daleko slabší než jeho soupeř, civilně oblečený, jedinou ranou poráží cvičence daleko silnějšího a dobře voleným šlápnutím přitiskne jeho hrdlo k zemi, a aniž by mu ublížil, dostane jej zcela do své moci.“

V současnosti džúdžucu vnímáno jako kombinace tří bojových stylů judo (hody, podmety, submise), karate (údery, kopy) a aikido (submise). Tento styl vznikl v Evropě v sedmdesátých letech minulého století jako sportovní ju-jitsu. Představuje metody boje především beze zbraně, které obsahují rozmanité techniky pro boj zblízka, jako např. porazy, kopy, údery, škrcení, páčení kloubů i používání drobných doplňkových zbraní proti neozbrojenému i ozbrojenému protivníkovi. Ju-Jitsu je účinná forma sebeobrany, neboť cvičenci se zde naučí ovládat nejen své tělo a využívat všechny svalové skupiny, ale také reagovat na všechny známé druhy útoků a vytvářet si vlastní postupy a situace při jejich neutralizaci. Ju-Jitsu optimálně rozvíjí většinu tělesných schopností, zejména rychlost (včetně rychlosti reakce), sílu a kloubní pohyblivost.