Je to obranné bojové umění, které využívá kopů, úderů, různých hodů k neutralizaci útočníka. Důležitou roli hraje také kinetická energie protivníka, která je pomocí Džú-džucu využita proti němu samému. Je to také bojové umění i pro boj se zbraní. Důležitou složkou Džú-džucu je také atemi waza neboli cílené údery a kopy na protivníkovy vitální body za účelem jeho ochromení.
Do Čech, přesněji do Prahy, se japonské jiu-jitsu dostalo v třicátých letech dvacátého století, jako nový sport, ale také jako účinný způsob sebeobrany. Českoslovenští závodníci měli první úspěchy v jiu-jitsu na mistrovstvích Evropy v Drážďanech, kde poprvé získali dvě třetí místa. Byli to bývalí řeckořímští zápasníci a následně členové jiu-jitsového odboru V.S., Dobó a Cígler, prvý v těžké a druhý v lehké váze. Vedle Německa bylo v té době jiu-jitsu v Evropě nejvíc rozšířené v Anglii, Švýcarsku, Francii a Itálii.
V červenci 1935 se podařilo dojednat zastávku japonského reprezentačního zápasnického mužstva v Praze. V rámci přípravy na Olympijské hry v Berlíně se utkali v zápase ve volném stylu s reprezentacemi Anglie a Německa. Prostřednictvím tehdejšího japonského chargé d´affaires v Praze Dr. N. Ogawy, velkého přítele sportu a propagátora jiu-jitsu u nás, se podařilo domluvit sérii zápasů i v Praze. Z pěti japonských zápasníků byli tři zároveň mistři jiu-jitsu Japonska 5. stupně. Japonci v Praze ukázali své vysoké umění. Svoje síly změřili s našimi nejlepšími zápasníky ve volném stylu a příležitost vyzkoušet si svoje umění dostali také naši závodníci v jiu-jitsu. Zápasy se konaly 31.7.1935 v paláci Radio na Vinohradech. Praha tak prvně viděla pravé japonské jiu-jitsu.
Naše fotografie jsou podstatně starší, byly pořízeny na japonské válečné lodi Ikoma v roce 1910.