Na přelomu 19. a 20. století velice vzrostl zájem o nejnepřístupnější kouty naší Země. Antarktida byla na vrcholu zájmu. Němci, Švédové i Skotové chystali expedici na tento neobydlený kontinent.
Británie nechtěla zůstat pozadu. Když v roce 1899 sir Clemens Markham, předseda Královské zeměpisné společnosti, sehnal jak od státu, tak od bohatých mecenášů dostatek peněz a prostředků, zbývalo mu pouze jmenovat velitele expedice. Stal se jím právě Robert Falcon Scott.
Ten se velice brzy energicky ujal příprav. Tato expedice měla vůbec jako první podniknout saňové výpravy do vnitrozemí Antarktidy. Prostředky měl velice rozsáhlé, tudíž mu dovolily opatřit takřka vše, co si mohl polární výzkumník v těch časech přát: velké zásoby potravin, nejmodernější vědeckou výzbroj, nejmodernější oděvy a obuv a také loď Discovery, postavenou přímo na tuto cestu. Na místo dorazili v roce 1902. V Antarktidě strávili dva roky, ale jižního pólu se jim dosáhnout nepodařilo.
Expedice dorazila domů v září 1904, kde byla slavnostně přivítána. Vědecký přínos výpravy byl obrovský: získali spoustu poznatků o geologii, fauně, podnebí, zmapovali nové oblasti… Scott však přesto nebyl spokojen. Toužil po jediném: vztyčit britskou vlajku na Jižním pólu.
Bernard Day velitel nad motorovými saněmi ve výpravě kapitána Scotta
Motorové saně vynález z roku 1910
Naše fotografie jsou z roku 1910, kdy se Scott připravoval na svoji poslední výpravu. Na této výpravě hodlal využít i poslední vynálezy té doby, mezi které patřily motorové saně. Jak to nakonec s využitím tohoto vynálezu dopadlo, nevíme.
Jak je známo poslední Scottova výprava skončila nezdarem. Sibiřští poníci, které zvolil jako tažná zvířata, se neosvědčili. Brodili se po břicha ve sněhu a nakonec museli být utraceni. Ve vzdálenosti 200 mil od pólu se Scott vydal na další cestu sám se čtyřmi druhy. Sáně museli táhnout sami a cesta byla tak strastiplná, že někdy urazili jen 16 km za den. Přesto dosáhli dne 18. ledna 1912 jižního pólu, kde však zjistili, že Roald Amundsen tam již byl o čtyři týdny dříve.
Cesta zpět se jim pak stala osudnou. Zastihla je sněhová vánice a došly jim zásoby. Vyčerpáním a vysílením zahynuli 29. nebo 30. března 1912 jen 18 km od velkého zásobovacího skladu potravin a paliva. Jejich těla byla nalezena až o osm měsíců později.
Británie nechtěla zůstat pozadu. Když v roce 1899 sir Clemens Markham, předseda Královské zeměpisné společnosti, sehnal jak od státu, tak od bohatých mecenášů dostatek peněz a prostředků, zbývalo mu pouze jmenovat velitele expedice. Stal se jím právě Robert Falcon Scott.
Ten se velice brzy energicky ujal příprav. Tato expedice měla vůbec jako první podniknout saňové výpravy do vnitrozemí Antarktidy. Prostředky měl velice rozsáhlé, tudíž mu dovolily opatřit takřka vše, co si mohl polární výzkumník v těch časech přát: velké zásoby potravin, nejmodernější vědeckou výzbroj, nejmodernější oděvy a obuv a také loď Discovery, postavenou přímo na tuto cestu. Na místo dorazili v roce 1902. V Antarktidě strávili dva roky, ale jižního pólu se jim dosáhnout nepodařilo.
Expedice dorazila domů v září 1904, kde byla slavnostně přivítána. Vědecký přínos výpravy byl obrovský: získali spoustu poznatků o geologii, fauně, podnebí, zmapovali nové oblasti… Scott však přesto nebyl spokojen. Toužil po jediném: vztyčit britskou vlajku na Jižním pólu.
Naše fotografie jsou z roku 1910, kdy se Scott připravoval na svoji poslední výpravu. Na této výpravě hodlal využít i poslední vynálezy té doby, mezi které patřily motorové saně. Jak to nakonec s využitím tohoto vynálezu dopadlo, nevíme.
Jak je známo poslední Scottova výprava skončila nezdarem. Sibiřští poníci, které zvolil jako tažná zvířata, se neosvědčili. Brodili se po břicha ve sněhu a nakonec museli být utraceni. Ve vzdálenosti 200 mil od pólu se Scott vydal na další cestu sám se čtyřmi druhy. Sáně museli táhnout sami a cesta byla tak strastiplná, že někdy urazili jen 16 km za den. Přesto dosáhli dne 18. ledna 1912 jižního pólu, kde však zjistili, že Roald Amundsen tam již byl o čtyři týdny dříve.
Cesta zpět se jim pak stala osudnou. Zastihla je sněhová vánice a došly jim zásoby. Vyčerpáním a vysílením zahynuli 29. nebo 30. března 1912 jen 18 km od velkého zásobovacího skladu potravin a paliva. Jejich těla byla nalezena až o osm měsíců později.
(kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
