I když se jim nejčastěji říká „tiší blázni“, přesto je rybaření právem považováno za sport a někdy i hodně náročný. My jsme zvyklí vídat rybáře tiše sedět na březích rybníků nebo přehrad a říkáme si – jakýpak sport, když se celý den ani nepohnou. Kdo má ale rád cestopisné filmy a dívá se někdy na „Rybí legendy“ Jakuba Vágnera, určitě nezapochybuje, že ulovit rybu není žádná nenáročná zábava. A nemusí to být ani v divoké džungli nebo v moři. Když na českých řekách začne pstruhová sezona, je vidět rybáře ve vysokých botách stát uprostřed proudu, opatrně se pohybovat po hladkých kamenech a hledat to nejlepší místo, kde se krásné duhové ryby shromažďují a hledají potravu. Za takovým, místem je třeba jít často dlouhou cestu pěšky po zarostlém břehu a to už jako snadná zábava opravdu nevypadá.
Kdo se rybaření v každém ročním období opravdu intenzivně věnuje, ten by mohl o shazování nadbytečných kil mluvit. O další vyplavování kalorií se postarají povinné brigády při udržování čistoty vodních toků a rybníků, ochraně a přikrmování ryb a kontrole jejich stavů a zdraví.
Sportovní zápolení při rybaření obstarávají soutěže v chytání ryb a v tomto oboru máme opravdové mistry. A nejsou to jen muži. Sportovnímu rybaření se věnují také ženy a nejsou o nic méně úspěšné.
Asi nejnáročnější a nejsledovanější akcí jsou výlovy, které jsou spojeny s celou řadou povinností pro rybáře, pro které je to opravdová dřina, která se nedá nijak ošidit. Vždyť pochodovat namáhavě po bahnitém dně rybníka a táhnout za sebou sítě ryb vážící tuny, v dešti nebo v mrazu, pak je ručně překládat do kádí, třídit, vážit....chtěli byste to dělat?
Zeptejte se ale kteréhokoliv rybáře, jestli by svůj koníček vyměnil za něco jiného. Každý vám odpoví, že posezení u vody je odměnou za celoroční práci a pohled na vodní hladinu či proudící vodu, ve které probleskují hřbety nádherných ryb je jeden z nejkrásnějších na světě.
Foto © Depositphotos.com/WDGPhoto
