Vítkovická hokejová rodina smutní, jedna z jejích největších legend třetí březnový pátek ráno navždy odešla. Ve věku 77 let zemřel po dlouhé a těžké nemoci jeden z nejlepších brankářů historie českého hokeje Josef Mikoláš.

O smutné zprávě informoval jako jeden z prvních klubový web HC Vítkovice. Josef Mikoláš bojoval v posledních měsících s vleklými zdravotními problémy, které jinak vždy aktivnímu fandovi Vítkovic zamezily i v návštěvách extraligových zápasů. Po čase stráveném v léčebně dlouhodobě nemocných se přesunul do Čech k sestře, kde v rodinném kruhu dožil své poslední týdny.

Josef Mikoláš se narodil 23. ledna 1938 ve Frýdku. I přes zdravotní problémy v dětství se dokázal stát jedním z nejlepších československých sportovců poloviny 20. století. Vyučil se havířem a jako havíř se také podstatnou část života i živil. Se sportem koketoval nejprve jen coby amatér. Na skvělé úrovni hrál fotbal i hokej, ale právě ledový sport se stal jeho osudovou záležitostí.

Svou kariéru začínal v roce 1956v družstvu Pracovních Záloh Ostrava jako učeň – dorostenec. Už tehdy v bráně zaujal své hokejově tehdy mnohem zkušenější spoluhráče i protihráče skvělými zákroky v bráně. Pověst o nadaném mladíkovi se rychle šířila a donesla se tehdy i do nejlepšího moravskoslezského hokejového klubu, do Vítkovic. Prvoligový celek si talentovaného Mikoláše velice brzy stáhl do svých řad, a tak dvacetiletý hornický kluk  rychle ochutnal nejvyšší československou soutěž.

Netrvalo dlouho a Josef Mikoláš se i přes svůj mladý věk dostal mezi nejlepší brankáře ligy, v roce 1959 byl dokonce zvolen celkově nejlepším brankářem sezony a ačkoli v následujícím ročníku 1959/1960 Vítkovice sestoupily do druhé ligy, Mikoláš dostal pozvánku do reprezentace. Na olympijských hrách 1960 si sice nezahrál, ale k týmu se připojil po skončení soutěže a absolvoval s ním turné po USA a Kanadě, kde si vydobyl uznání i zámořských odborníků.

Rok 1961 byl pro Josefa Mikoláše asi nejúspěšnějším. Přestože hájil branku druholigového týmu, který ovšem na jaře vybojoval návrat do nejvyšší soutěže, byl společně s vítkovickými spoluhráči Janem Kasperem a Miroslavem Vlachem povolán opět do reprezentace a na mistrovství světa 1961 ve Švýcarsku zažil nejkrásnější chvíle. Mikoláš v bráně Československa předváděl neuvěřitelné věci, byl základním kamenem týmového úspěchu. Reprezentace ČSSR tehdy dokázala nevídané, vyhrála nad Sovětským svazem a remizovala i s Kanadou, což znamenalo stejný počet bodů, jako zámořský celek. Bohužel horší skóre rozhodlo o tom, že Kanada brala světové zlato a Čechoslováci stříbro. I tak se ale reprezentanti se lvíčkem na prsou vrátili zlatí, byli totiž nejlepším evropským celkem a tím pádem získali titul Mistra Evropy. Josef Mikoláš se stal pomalu národním hrdinou. Dokonce si svým výkonem vysloužil primát Zasloužilý mistr sportu – ocenění pro nejlepší sportovce Československa.

V roce 1962 nemohl pro bojkot Československa a Sovětského svazu reprezentovat na MS v USA, naposledy si tak na světové scéně zahrál na šampionátu v roce 1963, tehdy brali Čechoslováci bronz.

Na klubové scéně byl Josef Mikoláš stále věrný Vítkovicím. Jenže výsledková houpačka ostravského celku přinášela i lákadla v podobě místa ve stabilně hrajícím klubu, a tak se v roce 1965 přesunul do Chomutova. V barvách místního VTŽ hrál tři sezony. Až v roce 1968 vyslyšel volání mateřského klubu, který nutně potřeboval pomoc po dalším sestupu do druhé ligy. Jenže návratu nepomohl ani Mikoláš, šestiletá anabáze prostě uzamkla Vítkovice v nižší soutěži. Josef Mikoláš ji neabsolvoval celou. Proč? Od 1. ledna 1970 vznikla povinnost pro všechny hráče nosit přilbu a pro hokejové brankáře alespoň masku (tehdy spíše laminátovou škrabošku). S maskou se ale Josef Mikoláš nebyl schopen smířit, nebyl si v ní jistý, chytalo se mu v ní špatně, a tak po sezonním ročníku 1969/1970 raději ukončil aktivní kariéru.

U sportu ale legendární brankář zůstal. Stal se sportovním  novinářem. Ví se, že v začátcích kariéry mu hodně pomáhal i jeho blízký kamarád, slavný československý spisovatel Ota Pavel. V redakci Československého sportu a ostravského Večerníku vydržel až do důchodového věku. Připomeňme si, že jako novinář také v roce 1981 popisoval cestu Vítkovic za historicky druhým mistrovským titulem.

Po skončení kariéry aktivního novináře zůstal dopisovatelem do menších ostravských periodik, současně s tím vedl až do roku 2010 tiskové konference HC VÍTKOVICE STEEL. Poté se plně přesunul do role fanouška a nadšeného diváka. Od listopadu 2008 visí jeho dres pod stropem ČEZ ARÉNY.




Josef Mikoláš nebyl slavný jen pro své brankářské umění, ale i pro svou odvahu. Jak už bylo zmíněno, zásadně odmítal chytání v masce či helmě. Během své kariéry tak přišel o osm zubů, několikrát utrpěl zlomeninu lícní kosti, dvojitou zlomeninu dolní čelisti a na obličeji a hlavě utrpěl více než tři desítky různých tržných ran. Sám vždy vzpomínal, že má na hlavě přes osmdesát stehů. Podle jeho slov nejbolestivější ránu mu uštědřil v zápase se Spartou tehdejší obránce Karel Gut, Josef Mikoláš při ní přišel rovnou o čtyři zuby. Úctyhodný byl také fakt, že i během své hokejové kariéry stále pracoval na dole Šalamoun v Ostravě, kde je v souččasné době  Ústřední autobusové nádraží a  „na šichtu“ chodil kolikrát rovnou po zápase. V dole byl strojvedoucím důlní lokomotivy.

V lednu 2015 ještě oslavil 77. narozeniny, ovšem to už měl velké zdravotní  problémy.