Velkou část neziskových organizací v našem státě představují spolky zaměřené na sport. Sdružení sportovních svazů ČR a Česká unie sportu, dvě největší zastřešující organizace ve sportu, jich samy evidují přes dvacet tisíc. V dalších uskupeních a samostatných svazech je organizováno těchto spolků ještě tisíce.

Každá nová legislativní změna je pro takové množství spolků organizačně i finančně velmi náročná. Časté změny a nejednotnost výkladů vzbuzuje nedůvěru a zbytečnou zátěž pro lidi, kteří mají zájem dělat sport a svoji práci dělají pořád ještě zcela zadarmo.

Vládní materiály bývají často plné překvapení. A bohužel nejinak tomu je i v případě vcelku nového dokumentu Státní politika vůči nestátním neziskovým organizacím (NNO) na léta 2015 – 2020. Tato koncepce nabízí detailní přehled o historii i současném stavu spolků, legislativě či ekonomickém vývoji a dalších hospodářských ukazatelích týkajících se právě nestátních neziskových organizací. Zároveň právně vymezuje samotný pojem NNO a řeší mnoho oblastí s tím spojených, které jsou pro tyto organizace důležité. Na takovýto návrh čekají neziskové organizace jako na smilování. Tato koncepce by totiž měla nestátním neziskovým organizacím pomoci a ideálně jim usnadnit jejich činnost a fungování. Upozorňuje však na zásadní nedostatek.

Jak se v koncepci správně uvádí, veřejně prospěšná činnost právnické osoby se dosud u nás posuzovala podle charakteru dané činnosti, nikoli podle právní formy. Jenže s právní formou je nyní ten největší problém. Status veřejné prospěšnosti určuje Nový občanský zákoník platný od 22. 3. 2012 a účinný od 1. 1. 2014. K němu však měl být schválen i prováděcí zákon o statusu veřejné prospěšnosti. Ten však vláda dosud vůbec neschválila. Jeho návrh přitom putuje po vládní budově již od roku 2013, ovšem dosud se do cíle nedostal. Nyní je zde tedy odkazováno na materiál, který ještě ani neexistuje. Nový občanský zákoník tak tímto rozhodně naplněn není.

Zákon o statusu veřejné prospěšnosti je přitom pro další fungování neziskových organizací klíčový. V prvé řadě je totiž potřeba vymezit, v čem takový status vlastně spočívá, kdo a za jakých podmínek ho může získat, kdo ho udělí, jaká práva a povinnosti z něj vyplývají a řada dalších zásadních informací. Místo toho se objevují stále nové a nové vyhlášky s nejrůznějšími dílčími dodatky, které by činnost neziskových organizací udržely alespoň v nějakých mantinelech. Celkově to však způsobuje jen zmatek a chaos, spolkům takový postup ztěžuje práci a vlastní chod.

K čemu zde tedy máme veřejně prospěšné organizace, když jim ani stát nedokáže být legislativně prospěšný? A jak je možné, že se ve vládním materiálu objevují odkazy na zákon, který tou samou vládou vůbec neprošel? Běžní občané se děsí toho, že ve změti paragrafů udělají chybu a posvítí si na ně kontroloři za to, že porušili Nový občanský zákoník. Jelikož se takto proviňuje celá vláda, těch svítidel by kontroloři potřebovali opravdu hodně. Poslanecká sněmovna se navíc sama zavázala vyřešit status veřejné prospěšnosti do 30. června 2016, takže zástupci neziskových organizací budou mít rozhodně oči na stopkách. Pokud jim to tedy čas, který teď musí věnovat nesmyslné administrativě navíc, dovolí.