Po krachu Sazky hledá český sport nové modely fungování, financování a důstojné komunikace se státem a politickou reprezentací. Přes názorové rozdíly na realizaci jsou pro český sport cíle stále stejné. Jasné, stabilní, propočítatelné a průhledné financování s přesnými pravidly, podpora odpovědnosti státní správy a samosprávy za rozvoj sportu a vyjasnění vlastní autonomní organizace sportovního prostředí.
Jak zlepšit své postavení a financování řešil český sport v minulosti vícekrát. Dobré úmysly však byly často cestou do pekel. Když prezident Zápotocký v roce 1957 zdravil ustavující sjezd ČSTV, mluvil také o ozdravení naší tělovýchovy. I tehdy se hledaly odpovědi na otázky, kdo bude sport reprezentovat, kdo bude jeho mluvčím, kdo a o čem bude rozhodovat, kdo bude sportovní autoritou. V návaznosti na XX. sjezd KSSS v roce 1956 rozhodla KSČ o vytvoření jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace a přenesla na ní úkoly Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport založeného v roce 1952. Národní shromáždění ovládané KSČ pak přijalo nový zákon o organizaci tělesné výchovy. Že to vedlo k devastaci českého sportu, víme. Proč se tak stalo, je také nasnadě - princip existence sportu, jeho demokratická podstata, skutečnost, že sport je svobodný fenomén, který se organizuje a řídí z osobní a kolektivní iniciativy zdola a nemůže nikdy být jakkoliv „řízen“ shora - to vše bylo popřeno a narušeno.
Začátkem letošního srpna proběhla za značného zájmu celé společnosti a médií veřejná rozprava k návrhu zákona o podpoře sportu. Je to poprvé, kdy sami sportovci mohou (alespoň zdánlivě) mluvit do jeho přípravy. Návrh obsahuje i řadu progresivních věcí, což jedobré znamení!
Tím však výčet pozitiv způsobu projednávání končí. Celá věc byla sportovnímu prostředí podána stylem „ber nebo odejdi". Na přípravu a prostudování návrhu dostali sportovci jen pár dnů. Návrh, který počítá se „sportovní autoritou“ (vedoucí úlohou) Českého olympijského výboru, neschválil žádný odpovídající orgán ČOV, vše připravila úzká skupinka jeho funkcionářů. Na připomínky byly dány jen dny, v době dovolených - nepochybně s vědomím, že za těchto podmínek nemůže žádná sportovní organizace seriózně stihnout návrh projednat. Případné připomínky budou řešit ti, kteří s návrhem přišli, tedy opět několik „loajálních“ funkcionářů ČOV.
Je dobře, že ústy náměstka ministra školství pro legislativu zaznělo, že hlavním principem, z něhož je nutné vycházet, je občanská svoboda, autonomie, svobodné sdružování a spolkový princip činnosti českého sportu. Zde neplatí žádná „vedoucí úloha“ kohokoliv. Řídící moc nad ostatními sportovci a sportovními organizacemi nemůže být přidělena zákonem jako v roce 1956. Žádný sportovní funkcionář nesmí a nemůže vyrůst do nebe, jak tomu bývalo v minulosti.
Idea národní sportovní autority je správná. Avšak takové autority, která vznikne a bude se řídit principy, které uvádím. Národní sportovní autorita je potřebná jako reprezentant, partner státu, rádce, pomocník, koordinátor. Je to podobné jako třeba u Hospodářské komory, nebo u odborů. Jen taková autorita může nalézt podporu těch, které zastupuje. Jen taková autorita může respektovat oborovou (jednotlivé sporty - národní sportovní svazy), teritoriální (sportovní kluby a tělovýchovné jednoty, územní organizace) a organizační strukturu (sportovní organizace). Jen taková autorita, např.„Sportovní komora“ může s respektem rozhodovat o věcech, které se týkají českého sportu. A takovou autoritu jsou sportovci schopni si určit a vytvořit sami.
Pokud by tomu tak nebylo, opět časem zbytní řídící moloch českého sportu s dobře placenými a loajálními funkcionáři. Bude diktovat, co se smí a nesmí, co je sport a co ne, kdo bude připuštěn ke sportovním zdrojům a kdo bude zatracen. Opět budou vznikat materiály typu „Poučení z krizového vývoje ..." (nechvalný dokument ÚV KSČ z roku 1970, který direktivně interpretoval události Pražského jara 1968 a okupaci republiky vydával za bratrskou internacionální pomoc), a ti, kterým byla dána moc zákonem, budou vydávat názorovou pluralitu za revizionismus, pokrokovost za oportunismus, oblíbenost funkcionáře za falešnou aureolu ... To vše jsme si již v minulosti zažili.
I v dalším období po sametové revoluci zažíval český sport podobné věci, kdy úzká skupinka sportovních funkcionářů „vytvořila“ fenomén diktátora Hušáka, aby následně Hušák začal přetvářet skupinu sportovních funkcionářů a tím i celý český sport. „Cukr a bič“ byla oblíbená metoda Hušáka. On rozhodoval o tom, kdo bude mít dobře placenou funkci v Sazce, kdo bude předsedou důležitých sportovních svazů, kdo členem a funkcionářem ČOV a takékterý sport kolik dostane peněz. Osobně vím, že kdo se vzepřel, nebo měl jiný názor, stal se nepřítelem a pocítil „jak chutná moc!“
Jak to dopadlo se Sazkou a Hušákem víme. Když se však rozhlédneme kolem sebe, tak vidíme, že řada vrcholných sportovních funkcionářů, kteří vděčí za svoji kariéru JUDr.Hušákovi, zůstala. Je otázkou, zda se poučili, nebo se i jim zalíbila metoda „cukru a biče“ a éra diktátora.
Věřím, že většina z nás nechce, aby se do českého sportu vrátil způsob řízení před sametovou revolucí, ale ani ten z „Hušákova období“, kdy Sazka „patřila nám všem sportovcům.“Nechceme, aby se tak dělo znova.Dnes máme jedinečnou šanci chyby minulosti neopakovat a podobu příštího zákona o sportu navrhnout tak, aby skutečně hájil zájmy všech skutečných sportovců. Tak to nepromarněme!
Zdeněk Ertl, předseda Sdružení sportovních svazů ČR, člen VV ČOV
