Když mu mladší kolegové z řad řadových novinářů, rozhlasových i televizních komentátorů radila, aby napsal o své práci vzpomínkovou publikaci, nenechal se dál pobízet a takovou knihu skutečně napsal. Dokonce už byla i vytištěna a tak si ohlédnutí za dlouholetou komentátorskou érou Aleše Procházky můžete přečíst. Hokej, národem tak ostře sledovaný sport, byl pro Aleše Procházku od začátku až do konce jeho novinářské kariéry nerozlučným společníkem.
Kniha byla slavnostně uvedena do života v Praze v úterý 5. listopadu 2024 v Radiocafé na malé slavnosti, které se zúčastnili ředitel Radioservisu, který knihu vydal, Radim Kolek, Jan Pokorný, který slavnost moderoval, Patrik Eliáš a Martin Procházka, které Aleš Procházka v době jejich hokejové slávy často vyzpovídával a hosté mezi nimiž ....
A vy jste kdo ?
Aleš Procházka absolvoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Celý svůj profesní život zasvětil sportovní žurnalistice. V roce 1969 nastoupil jako elév do Československého rozhlasu, kde od roku 1976 pracoval jako sportovní redaktor. Během svojí kariéry odkomentoval tisíce hokejových zápasů, téměř dvě desítky světových šampionátů a pět zimních olympijských her. Rozhlasová kariéra je neodmyslitelně spjata s pořadem S mikrofonem za hokejem, který bezpochyby patří do zlatého fondu veřejnoprávního rozhlasu.
SportovníListy.cz rovněž napsaly ...
V Síni slávy českého hokeje bude mezi čtyřmi novými členy i reportér Aleš Procházka
Setkání Aleše Procházky s hokejistou s Dominikem Uhrem, který, když se narodil, byl ještě pár hodin Čechoslovákem
Na rozhlasových vlnách z MS v hokeji zní hlas legendárního reportéra Aleše Procházky
Ukázka z knihy Aleše Procházky: HOKEJ, RADIO A JÁ
Co bylo dřív? Rozhlas, nebo hokej?
Beru-li v potaz klasické nedělní pohádky, rádio by to vyhrálo. Skoro si teď připadám jako exkluzivní pozůstatek doby kamenné, ale na rovinu: Patřím ke generaci, která neměla ani potuchy o blížící se éře počítačů a chytrých mobilů a která se pěkných pár let musela obejít
dokonce i bez televizorů. Středobodem domácího kulturního vyžití se tak stával buď rozhlasový přijímač, nebo gramofon. I s takovýmto dle dnešních měřítek chudičkým arzenálem byla šance prožít šťastná dětská léta. Například i díky tomu, že jsem měl dost času a chuti dívat se okolo sebe. Však také netrvalo dlouho a objevil jsem hokej. Dopadlo to se mnou jako s nemalým procentem mých vrstevníků: zůstali jsme ryzími sportovci-amatéry, kteří zvlášť na jaře a na podzim proháněli na hřišti v parku fotbalovou mičudu a jakmile nastala zima, s opráskanými starými hokejkami zabrali kousek nedalekého přírodního
kluziště a zabavovali se s pukem, případně s něčím, co by ho mohlo provizorně nahradit. Jinými slovy – neokusil jsem na vlastní kůži to, co by se alespoň trochu podobalo regulérně provozovanému hokeji. Nijak to ovšem nepřekáželo mé klučičí zvědavosti.
Pokud se týkalo rádia, posloužilo mi například k poslechu pravidelných her pro mládež vysílaných v sobotu kolem oběda. A zážitkem se pro mě staly třeba i večerní četby na pokračování. Uvelebil jsem se v posteli, lovil v připravené misce buráky a hltal Františka Filipovského, který nenapodobitelným způsobem přibližoval posluchačům Poláčkův román Bylo nás pět. Na tenhle majstrštyk si najdu čas i dnes. Nesmím zapomenout ani na cyklistický Závod míru. Vždycky se mezi námi našel ten, kdo hned po skončení odpolední výuky vylovil z tašky tranzistorák. Postávali jsme u zábradlí před školou a poslouchali hlášky o dění na trati. Jak se blížil cíl té, které etapy, hlas reportéra z vozu doprovázejícího čelo závodního pole se ozýval ve stále kratších intervalech, což bylo pro nás kluky pořádné „vzrůšo“. Však také v mém nočním stolku nechyběly pečlivě opatrované fotky Jana Smolíka, Pavla Doležela a dalších našich cyklohrdinů té doby. A když jsem se v létě o prázdninách přesunul za babičkou a dědou do Kostelce nad Černými lesy a co chvíli tam sedal na kolo, ty fotky jsem pochopitelně bral s sebou, skálopevně přesvědčen, že postačí důkladně si je prohlédnout a hned se mi bude snáze šlapat.
Ani neodhadnu, kdy na to vlastně došlo, ale poblíž mého ucha se vcelku zákonitě potkali oba protagonisté téhle knížky – rádio a hokej. Zřejmě tušíte, co mám na mysli. Ale pro jistotu napovím: Byl to pořad S mikrofonem za hokejem, to jest pořad, který se nadlouho stal – spolu se stejnou relací věnovanou fotbalu – jakousi vlajkovou lodí sportovní redakce Československého rozhlasu. Rychle se střídající reportážní vstupy ze zimních stadionů jsem si pak dopřával často – nejen doma, ale také například o „pololetkách“, kdy jsem s rodiči a bráchou mířil do Krkonoš. Poblíž Rokytnice nad Jizerou stála vysoko na kopci strejdova roubená chalupa nabízející klid, romantiku i nádherný pohled do vnitrozemí. Chtělo to jen hrabošit se od autobusu pořádný kus cesty kamsi nahoru, po většinu času v hlubokém sněhu, s vyplazeným jazykem a ruksakem na zádech. Ale ten báječný pocit, když se člověk vydrápal až do cíle. Připadal jsem si na chviličku jako horolezec, který právě vyšplhal na vrchol Everestu a ještě v sobě našel špetku sil, aby se podíval na svět pod sebou. Nikdy mě tyhle zimní výpravy neomrzely a pokaždé jsem se těšil. V příjemně vytopené sednici se rádio stávalo naším nepostradatelným společníkem – včetně pořadu S mikrofonem za hokejem, kterému jsme bráška i já fandili. Vybavuji si, jak jsem tam jednou při jeho poslechu obzvlášť zajásal. Nikoliv nad vstřeleným gólem, ale nad oznámením hlasatele, že vzhledem k nastalým mrazům a nedostatku uhlí se prázdniny o týden prodlužují.
S hokejem jsem se však pokoušel skamarádit i bez pomoci rádia. Třeba tak, že jsem chodíval na dnes už neexistující zimní stadion na Štvanici, kde tehdy hrávala svoje zápasy hokejová Bohemka. A v mé soukromé sbírce sportovních fotek se našlo dost místa i pro borce, kteří se snažili navázat na první slavné kapitoly našeho hokeje.
Líbil se vám článek? Máte k němu nějakou připomínku nebo zajímá vás diskuse k němu?
Více na facebookovém profilu webu SportovníListy.cz zde.
(Petr Skála pro sportovniListy.cz s využitím tiskové zprávy Radioservisu, foto: Petr Skála)
