Už v mých nedávných komentářích, které jsem psal v době, kdy bylo veškeré sportování (mimo toho na vlastní zahradě či v obýváku) pro veřejnost tabu, jsem vyjádřil názor, že stát bude muset v nejbližší době upravit svoje priority v oblasti sportu.

Ertl: Válka sportu nepřeje, dává mu ale šanci

Nyní se začínají opatření proti koronavirové epidemii mírně rozvolňovat, jsme svědky diskuzí, kdy a jaká sportoviště otevřít či jaké sportovní aktivity a v jakém pořadí uvolňovat. V průběhu velikonočního prodlouženého víkendu jste určitě i vy zaznamenali obrovský zájem lidí o sportovní činnost, cyklostezky byly naplněné cyklisty, bruslaři i běžci, hrály se tenisové či volejbalové „debly“, zaplnila se golfová hřiště atd. Touha lidí po možnosti sportování je veliká, což je dobrá zpráva. Znovu jsem se ujistil, že aktivní sportování je prospěšné pro fyzické i duševní zdraví sportujících a v dnešní době nemůžeme nezmínit, že dobrá fyzická i psychická kondice výrazně a přirozeně přispívají k odolnosti a imunitě.  

Když jsem pozoroval ten překotný zájem spousty lidí o sportovní vyžití, vzpomněl jsem si na dotazníkový výzkum, který jsme ve Sdružení sportovních svazů České republiky dokončili na konci roku 2018 a jehož předmětem zájmu byla infrastruktura sportovišť. Více než 2 500 starostů a primátorů nám odpovědělo na otázky ohledně počtu, kvality, funkčnosti, forem vlastnictví či způsobů a možností využívání sportovišť na území obcí, měst a jejich obvodů či částí. Z velkého množství získaných dat vyplynula, mimo jiné, i tato relevantní zjištění. V malých obcích mají lidé na existující sportoviště přistup většinou zdarma, ve větších obcích a městech mohou naopak sportovat převážně pouze za úplatu, a to individuálně nebo prostřednictvím sportovních klubů. Se vzrůstající velikostí obcí se zvyšuje i podíl sportovišť, která jsou kapacitně nedostatečná a která potřebují rekonstrukci. Sportoviště v menších aglomeracích jsou převážně ve vlastnictví obcí, naopak sportoviště ve městech jsou vlastněna většinou soukromníky nebo spolky. Na další fakta z výzkumu tady není místo, kdykoli jsem ale připraven s nimi vstoupit do smysluplné sportovní diskuze.

Při rozhodování o budoucí podpoře sportu vstoupí určitě do hry i kvalita a dostupnost sportovišť. Bude třeba rozhodnout, zda podporovat současné rozložení sportovišť, do jakých investovat, která rekonstruovat atd.  Měli by mít lidi větší možnost bezplatného přístupu na sportoviště, nebo by si měli za možnost sportování naopak víc platit, případně komu?



Zdaleka nejsem sám, kdo si myslí, že stereotypu a zvykového práva už bylo při státní podpoře sportu dost. Stát má nyní „díky koronavirové epidemii“ příležitost svoje cíle přehodnotit a z nich vycházející priority nastavit uvážlivě znovu. Před odpovědnými státními úředníky leží na stole mnoho otázek, na které nejsou úplně jednoduché odpovědi, ale na které je přesto odpovědět nezbytné.

Co je víc žádoucí, aby lidi sportovali aktivně, nebo aby se na sport jen pasivně dívali? Má být sport více zábavou, nebo součástí zdravého života? Jak spolu souvisí, či zda je důležitější sportovní reprezentace státu nebo sportování dětí? Do jaké míry mají sport dětí podporovat rodiče? Je důležité podporovat všechna, nebo jen vybraná sportovní odvětví? Dotovat pouze úspěšné, nebo všechny sportovce? Jak definovat sportovní úspěch? Soustředit se více na kvantitu, nebo kvalitu sportování? Chce stát podporovat podnikatelské sportovně komerční aktivity?

Z odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek musí vyplynout jasné závěry, co stát chce ve sportovním prostředí podporovat a co naopak od rozvoje sportovního prostředí očekává. Toto rozhodnutí státu musí vycházet z cílů, které si stanoví, a z těchto cílů vyplývajících priorit. Je samozřejmé, že výsledné rozhodnutí nebude, a ani nesmí být černobílé, jeho barvy by však měly být jasné a nikoli rozmazané.

(rp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)