Na léta se táhnoucí napětí mezi Autoklubem České republiky a Ústředním automotoklubem České republiky si veřejnost zvykla. Oba spolky sdružují motoristy, oba pořádají prestižní sportovní motoristické soutěže, oba jsou členy světových motoristických federací, oba se ucházejí o státní dotace. Oba se přou, kdo má být u nás tou jedinou správnou a hlavní „sportovní autoritou“ v motosportu. Za nestandardních okolností byla propůjčena výsada sportovní autority právě Autoklubu ČR.
A pak se začaly dít věci!
Autoklub ČR začal zneužívat svého postavení „autority“ dané shůry nejen při získávání štědrých státních dotací a v jejich podivném utrácení, ale i ve snaze diktátorsky ovládnout celý motoristický sport u nás. Činí tak vpravdě s bolševickou rozhodností a nesmlouvavostí.
Přizpůsobil tomuto cíli i vlastní stanovy a další pravidla. Žádná spolková demokracie. Žádný princip dobrovolnosti. Žádné budování spolku odspoda. Vše je podřízeno stalinistickému biči úzkého vedení AČR. Přeloženo z neprávnické češtiny je obsahem například toto: Pokud chceš v Čechách povolit závod, musíš být povinně členem AČR. Závodnickou licenci neudělíme nikomu, kdo není náš člen, a za podmínek, které stanoví AČR. Členské příspěvky jsou součástí ceny příslušné licence. Dokonce samo týmové členství je součástí licenčního řízení. Licenci dostanou motoristé jen současně s členskou legitimací. Členství je povinné. Vskutku a čistě gottwaldovské: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“
A nějaká demokracie? Zapomeňte. Hlavně se neopovažujte kritizovat vedení a vzdejte se předem možností domáhat se svých práv třeba soudně. Že to není možné? Ale je. Už přímo v žádosti o vystavení licence, tedy současně ve skutečnosti i v podivuhodné přihlášce ke členství v AČR.
Praví se tam doslova: „…nevznesu žádný nárok, nezahájím žádné arbitrážní řízení, soudní proces nebo soudní spor … beru na vědomí, že … se vydáním příslušné licence stávám členem AČR.“ Podobná a ještě absurdnější vyjádření se opakují v závazném Etickém kodexu AČR, kde se doslova praví, že „… držitelé licencí (rozuměj členové spolku AČR) musí se zdržet jakéhokoliv jednání, které by mohlo poškodit oprávněné zájmy, postavení či dobrou pověst AČR, například zahajováním a vedením soudních či jiných řízení proti AČR.“ Holt, kdo si bude stěžovat, bude vyloučen, zůstane bez licence.
Zkrátka, kdo chce dělat motosport, musí být dobrovolně-nedobrovolně členem jen jediného pravého spolku u nás a "držet hubu" a krok. A členství v něm, to milí sportovci, milostivě jen vezměte na vědomí. Hlavně zaplaťte příspěvky.
Absurdní je pak situace těch, kteří licenci již mají. Podle představ AČR se automaticky stávají členy AČR. Vlastně nedobrovolně, často i nevědomky. Odpověď na udivené dotazy je jednoduchá. Nechcete být členem AČR? Vraťte licenci! Svůj sport si ode dneška dělejte ilegálně, potichu sami a za své.
Že u nás existuje jiná historická motoristické organizace, která také pořádá prestižní sportovní akce a soutěže – ÚAMK, nikoho nezajímá. Od AČR zní jednoduchá biblická odpověď: Já jsem váš Bůh, já jsem váš Pán, já jsem váš Hospodin.
Na takové panovnické móresy však neskočil Městský soud v Praze, který předběžným opatřením zakázal diskriminační ustanovení stanov Autoklubu ČR uplatňovat.
A pak se začaly dít věci!
Autoklub ČR začal zneužívat svého postavení „autority“ dané shůry nejen při získávání štědrých státních dotací a v jejich podivném utrácení, ale i ve snaze diktátorsky ovládnout celý motoristický sport u nás. Činí tak vpravdě s bolševickou rozhodností a nesmlouvavostí.
Přizpůsobil tomuto cíli i vlastní stanovy a další pravidla. Žádná spolková demokracie. Žádný princip dobrovolnosti. Žádné budování spolku odspoda. Vše je podřízeno stalinistickému biči úzkého vedení AČR. Přeloženo z neprávnické češtiny je obsahem například toto: Pokud chceš v Čechách povolit závod, musíš být povinně členem AČR. Závodnickou licenci neudělíme nikomu, kdo není náš člen, a za podmínek, které stanoví AČR. Členské příspěvky jsou součástí ceny příslušné licence. Dokonce samo týmové členství je součástí licenčního řízení. Licenci dostanou motoristé jen současně s členskou legitimací. Členství je povinné. Vskutku a čistě gottwaldovské: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“
A nějaká demokracie? Zapomeňte. Hlavně se neopovažujte kritizovat vedení a vzdejte se předem možností domáhat se svých práv třeba soudně. Že to není možné? Ale je. Už přímo v žádosti o vystavení licence, tedy současně ve skutečnosti i v podivuhodné přihlášce ke členství v AČR.
Praví se tam doslova: „…nevznesu žádný nárok, nezahájím žádné arbitrážní řízení, soudní proces nebo soudní spor … beru na vědomí, že … se vydáním příslušné licence stávám členem AČR.“ Podobná a ještě absurdnější vyjádření se opakují v závazném Etickém kodexu AČR, kde se doslova praví, že „… držitelé licencí (rozuměj členové spolku AČR) musí se zdržet jakéhokoliv jednání, které by mohlo poškodit oprávněné zájmy, postavení či dobrou pověst AČR, například zahajováním a vedením soudních či jiných řízení proti AČR.“ Holt, kdo si bude stěžovat, bude vyloučen, zůstane bez licence.
Zkrátka, kdo chce dělat motosport, musí být dobrovolně-nedobrovolně členem jen jediného pravého spolku u nás a "držet hubu" a krok. A členství v něm, to milí sportovci, milostivě jen vezměte na vědomí. Hlavně zaplaťte příspěvky.
Absurdní je pak situace těch, kteří licenci již mají. Podle představ AČR se automaticky stávají členy AČR. Vlastně nedobrovolně, často i nevědomky. Odpověď na udivené dotazy je jednoduchá. Nechcete být členem AČR? Vraťte licenci! Svůj sport si ode dneška dělejte ilegálně, potichu sami a za své.
Že u nás existuje jiná historická motoristické organizace, která také pořádá prestižní sportovní akce a soutěže – ÚAMK, nikoho nezajímá. Od AČR zní jednoduchá biblická odpověď: Já jsem váš Bůh, já jsem váš Pán, já jsem váš Hospodin.
Na takové panovnické móresy však neskočil Městský soud v Praze, který předběžným opatřením zakázal diskriminační ustanovení stanov Autoklubu ČR uplatňovat.
(sl,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
