V roce 1823 ve městě Rugby student zdejšího lycea Web Ellis vzal při tehdejší kopané proti zavedeným obyčejům do ruky míč a položil jej pod branku. Tento způsob hry se tamějším studentům líbil natolik, že jej začali provozovat. Později, když se někdo ujal sepsáním pravidel hry, nazval tuto normu kolektivní hry Pravidly kopané, jak se hraje v rugby. Po určité době se nové hře začalo říkat jen krátce rugby podle města, kde se tento sport zrodil.
V roce 1944 se měl vystěhovat sklad sportovního náčiní a potřeb v Praze na Strahově. Mezi sportovním náčiním byly i ragbyové míče. Shodou náhod rok před koncem války se začalo v Praze právě na Strahově po několikaleté přestávce opět hrát ragby. Mezi hráči byl i ragbista Sparty v třicátých letech Josef Kohout. Ten nelenil a v roce 1944 založil v místě bydliště ragbyový klub. Od toho roku se píše historie ragby, jak se hraje v Říčanech.
Rodák z Radošovic u Vlašimi Josef Kohout (25. 4. 1910 – 31. 7. 2001) se vyučil v Kolbenových závod
ech v Praze elektrotechnikem a tam i několik let pracoval. Dalším jeho pracovištěm byl Výzkumný ústav silnoproudé elektrotechniky v Běchovicích, od roku 1953 pak Ústav pro silnoproudou elektrotechniku při Československé akademii věd v Praze, kde působil až do své sedmdesátky a odchodu do penze.
Ragby začal hrát roku 1930 ve Spartě, s níž získal hned v následujícím roce mistrovský titul. Záhy se stal členem reprezentačního mužstva a odehrál všechna čtyři předválečná mezistátní utkání. V roce 1935 se u nás ragby hrálo naposled. Přestávka trvala do roku 1944, kdy se řada bývalých hráčů opět chopila šišatého míče a začala tuto hru propagovat. Jedním z nich byl i Josef Kohout, který už v té době bydlel v Říčanech. Zlákal pár nadšenců a okamžitě začal s tréninkem. Brzy říčanští založili ragbyový oddíl, kde byl Josef trenérem i funkcionářem. A to až do rozpadu oddílu v roce 1952. Josef však ragby neopustil. I nadále působil alespoň jako funkcionář v ragbyové sekci. Mezitím mu doma vyrůstal syn Míla, který se shodou okolností narodil v roce, kdy jeho otec založil v Říčanech ragby a který už v kolébce měl šišatý míč jako hračku. Netrvalo dlouho a chodil s tátou na všechna ragbyová utkání Říčan, později na utkání jiných klubů. Tehdy se hrálo ragby až od kategorie dorostu a do té bylo ještě daleko...
Chuť hrát ragby byla velká a proto Míla jednou přinesl šišku do tělocvičny, kde probíhal „Sokol“. A bylo rozhodnuto. V Sokole se začalo trénovat ragby, později Josef vyjednal tréninky na hřišti bývalého Meteoru. Syn Míla zlákal ještě spolužáky ze školy a otec Josef měl zase koho trénovat. Nebylo však vyhráno. Zároveň musel, v té době už jako člen komise mládeže při Ústřední sekci ragby, vyvíjet tlak na snížení věkového limitu pro hraní ragby a založení žákovské kategorie. Spolu s tím musel přesvědčovat i pražské oddíly, aby začaly s tréninkem u dětí. To se mu podařilo a v roce 1958 se uskutečnila první žákovská soutěž. Říčany ji samozřejmě vyhrály a o znovuvzkříšení ragby v našem městě bylo rozhodnuto.
V počátcích se říčanští ragbisté střídali na trávníku s fotbalisty, později se fotbalisté natrvalo odstěhovali a hřiště zůstalo jenom pro ragby. Tím okamžikem ovšem skončily u Kohoutů veškeré rodinné dovolené, protože pro Josefa představovala dovolená údržbu a zvelebování ragbyového stánku. Navíc se o prázdninách stalo samozřejmostí čtrnáctidenní soustředění mužstva na břehu Sázavy u Růženína. Spalo se pod stany, o jídlo se každý staral sám, vařilo se v kotlíku na ohni. Auto Josef nikdy neměl, ani ho nepotřeboval. Na hřiště došel pěšky, na zápasy se jezdilo vlakem. Za pár let získal s dorostem první titul přeborníka republiky. Dorostenci přešli do kategorie mužů, ale za nimi už Josef vychovával další ragbyový potěr.
Samozřejmě na to nebyl sám. Ze Slávie se vrátil jeho odchovanec Ludvík Koreš. Ten se ujal tréninku mužů, dorostence a žáky postupně začínali trénovat další odchovanci. Josef už mohl pracovat „jen“ jako předseda oddílu.
V roce 1981 ze zdravotních důvodů opustil i funkcionářský post. I nadále však ragby sledoval, navštěvoval utkání a hlavně sledoval mládež. V žákovském a později v dorosteneckém družstvu hrál už i jeho vnuk Tomáš. Když pak Tomášovi, jako hráči prvního mužstva, v roce 1996 gratuloval k získání prvního titulu mistra republiky pro Říčany, neobešlo se to bez slz dojetí. A když v poslední červencový den roku 2001 zemřel, běhali se šiškou už tři jeho pravnuci a čtvrtý ji měl v kolébce.
Josef Kohout obdržel v roce 1976 za svou celoživotní práci pro rozvoj ragby bronzovou medaili evropské ragbyové federace FIRA.
V sestavách současných říčanských týmů se jméno Kohout nadále objevuje a to s křestními jmény Matyáš (1998), Kryštof (2001) a Vojtěch (2006).
Vzpomínku na Josefa Kohouta napsal jeho syn Miloslav Kohout, s jehož souhlasem ji uveřejňuje ceskeragby.cz
V roce 1944 se měl vystěhovat sklad sportovního náčiní a potřeb v Praze na Strahově. Mezi sportovním náčiním byly i ragbyové míče. Shodou náhod rok před koncem války se začalo v Praze právě na Strahově po několikaleté přestávce opět hrát ragby. Mezi hráči byl i ragbista Sparty v třicátých letech Josef Kohout. Ten nelenil a v roce 1944 založil v místě bydliště ragbyový klub. Od toho roku se píše historie ragby, jak se hraje v Říčanech.
Kdo to byl Josef Kohout, zakladatel říčanského ragby?
Rodák z Radošovic u Vlašimi Josef Kohout (25. 4. 1910 – 31. 7. 2001) se vyučil v Kolbenových závod
ech v Praze elektrotechnikem a tam i několik let pracoval. Dalším jeho pracovištěm byl Výzkumný ústav silnoproudé elektrotechniky v Běchovicích, od roku 1953 pak Ústav pro silnoproudou elektrotechniku při Československé akademii věd v Praze, kde působil až do své sedmdesátky a odchodu do penze.
Ragby začal hrát roku 1930 ve Spartě, s níž získal hned v následujícím roce mistrovský titul. Záhy se stal členem reprezentačního mužstva a odehrál všechna čtyři předválečná mezistátní utkání. V roce 1935 se u nás ragby hrálo naposled. Přestávka trvala do roku 1944, kdy se řada bývalých hráčů opět chopila šišatého míče a začala tuto hru propagovat. Jedním z nich byl i Josef Kohout, který už v té době bydlel v Říčanech. Zlákal pár nadšenců a okamžitě začal s tréninkem. Brzy říčanští založili ragbyový oddíl, kde byl Josef trenérem i funkcionářem. A to až do rozpadu oddílu v roce 1952. Josef však ragby neopustil. I nadále působil alespoň jako funkcionář v ragbyové sekci. Mezitím mu doma vyrůstal syn Míla, který se shodou okolností narodil v roce, kdy jeho otec založil v Říčanech ragby a který už v kolébce měl šišatý míč jako hračku. Netrvalo dlouho a chodil s tátou na všechna ragbyová utkání Říčan, později na utkání jiných klubů. Tehdy se hrálo ragby až od kategorie dorostu a do té bylo ještě daleko...
Chuť hrát ragby byla velká a proto Míla jednou přinesl šišku do tělocvičny, kde probíhal „Sokol“. A bylo rozhodnuto. V Sokole se začalo trénovat ragby, později Josef vyjednal tréninky na hřišti bývalého Meteoru. Syn Míla zlákal ještě spolužáky ze školy a otec Josef měl zase koho trénovat. Nebylo však vyhráno. Zároveň musel, v té době už jako člen komise mládeže při Ústřední sekci ragby, vyvíjet tlak na snížení věkového limitu pro hraní ragby a založení žákovské kategorie. Spolu s tím musel přesvědčovat i pražské oddíly, aby začaly s tréninkem u dětí. To se mu podařilo a v roce 1958 se uskutečnila první žákovská soutěž. Říčany ji samozřejmě vyhrály a o znovuvzkříšení ragby v našem městě bylo rozhodnuto.
V počátcích se říčanští ragbisté střídali na trávníku s fotbalisty, později se fotbalisté natrvalo odstěhovali a hřiště zůstalo jenom pro ragby. Tím okamžikem ovšem skončily u Kohoutů veškeré rodinné dovolené, protože pro Josefa představovala dovolená údržbu a zvelebování ragbyového stánku. Navíc se o prázdninách stalo samozřejmostí čtrnáctidenní soustředění mužstva na břehu Sázavy u Růženína. Spalo se pod stany, o jídlo se každý staral sám, vařilo se v kotlíku na ohni. Auto Josef nikdy neměl, ani ho nepotřeboval. Na hřiště došel pěšky, na zápasy se jezdilo vlakem. Za pár let získal s dorostem první titul přeborníka republiky. Dorostenci přešli do kategorie mužů, ale za nimi už Josef vychovával další ragbyový potěr.
Samozřejmě na to nebyl sám. Ze Slávie se vrátil jeho odchovanec Ludvík Koreš. Ten se ujal tréninku mužů, dorostence a žáky postupně začínali trénovat další odchovanci. Josef už mohl pracovat „jen“ jako předseda oddílu.
V roce 1981 ze zdravotních důvodů opustil i funkcionářský post. I nadále však ragby sledoval, navštěvoval utkání a hlavně sledoval mládež. V žákovském a později v dorosteneckém družstvu hrál už i jeho vnuk Tomáš. Když pak Tomášovi, jako hráči prvního mužstva, v roce 1996 gratuloval k získání prvního titulu mistra republiky pro Říčany, neobešlo se to bez slz dojetí. A když v poslední červencový den roku 2001 zemřel, běhali se šiškou už tři jeho pravnuci a čtvrtý ji měl v kolébce.
Josef Kohout obdržel v roce 1976 za svou celoživotní práci pro rozvoj ragby bronzovou medaili evropské ragbyové federace FIRA.
V sestavách současných říčanských týmů se jméno Kohout nadále objevuje a to s křestními jmény Matyáš (1998), Kryštof (2001) a Vojtěch (2006).
Vzpomínku na Josefa Kohouta napsal jeho syn Miloslav Kohout, s jehož souhlasem ji uveřejňuje ceskeragby.cz
(jk, SportovníListy.cz & Českéragby.cz, foto: Miloslav Kohout)
