Financování sportu je téma, které zejména v posledních letech rezonuje na všech úrovních mezi politiky, funkcionáři jednotlivých svazů, jednot i klubů, fanoušky nebo samotnými sportovci.

Struktura, výše finančních dotačních prostředků pro jednotlivé subjekty, ale i způsobjejich rozdělování jsou podrobovány ostré kritice a zpochybňovány. Bohužel, dodejme, že velice často právem.

Ukazuje se, že v současné době neexistujecelkový, ucelený, srozumitelný, ale hlavně transparentní systém distribuce peněz do sportovního prostředí, podle kterého by bylo možné stanovit výši dotace pro jednotlivé sportovní organizace.  Převládá v něm stále jakési léta neměnné „zvykové právo“, preference určitých sportů, institucí a osob. Bohužel ani osvícený ministr školství sám s tím nic udělat nemůže. Má-li se však sport v České republice – a především ten mládežnický, rekreační a masový – dál rozvíjet, je nutná razantní změna dosavadního systému a jeho výrazné zprůhlednění a zjednodušení. A zejména, je nutné zajistit výrazně vyšší tok peněz do regionů.

Jak by takový efektivně fungující model mohl a měl vypadat?

Úvodem bych se zaměřil na několik aspektů ekonomického srovnání dvou oblastí společenského života, jimiž jsou sport a kultura. Obě mají svoji nespornou společenskou roli z jasným významem pro sociální rozvoj, spadají do neziskového sektoru a jsou významným způsobem financovány z veřejných zdrojů. Porovnáním konkrétních faktů však zjistíme velice zajímavé skutečnosti o tom, která sféra je od státu viditelně zanedbaná.

Uvedu nejprve několik těchto statistických údajů:

•    V rámci Evropské unie vytváří kultura okolo 2,5 % hrubého národního produktu, zatímco sport 4 % - a v České republice 3 %.

•    V rámci Evropské unie vytváří kultura pracovní místa pro 2,5 % osob, zatímco sport dokonce pro 6 % - a v České republice jsouto 4 %.

•    Kultura sice nabízí rozvoj estetického cítění a formuje v člověku tzv. duševno, ale na druhé straně nevytváří přínos v oblasti zdraví ani úspory v léčebné péči.

•    Ekonomický přínos kultury je ve srovnání se sportem asi 50%.

•    Výdaje na kulturu ze státního rozpočtu ČR se za posledních deset let téměř zdvojnásobily. Naopak výdaje na sport vytrvale klesají.

•    V roce 2014 již činil rozpočet výdajů na kulturu v ČR trojnásobek výdajů na sport a v důsledku výdajů na církve bude mít další nárůst, zatímco výdaje na sport mají stále klesající tendenci.

•    Kultura má vlastní ministerstvo s téměř 250 zaměstnanci a vlastní rozpočtovou kapitolu.

•    Sport je však jen součástí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kde na úseku sportu pracuje zhruba 10 osob.

Nezpochybňuji prostředky směřující do kultury, ale už na první pohled je patrný nepoměr obou důležitých oblastí společenského života v jejich postavení i financování od státu.

Vnímám, že kultura má také nedostatek financí, ale zároveň je vidět jak velká propasttady postupně narostla.

Podívejme se proto nyní, co vláda České republiky deklarovalave svém programovém prohlášení a co je v koaliční dohodě vládních stranna adresu sportu pro období 2013 – 2017.

•    Budeme podporovat zdravý životní styl, který je podstatnou složkou zdravotního stavu i schopnosti občana aktivně působit v moderní společnosti.
•    Navýšíme čerpání z fondu prevence zdravotních pojišťoven na boj s obezitou mládeže.
•    Ve vzdělávacích programech posílíme výchovu ke sportu a zdravému životnímu stylu.
•    Budeme motivovat k vytváření finančně dostupných sportovně-rekreačních programů v rámci mimoškolní činnosti.
•    Chceme stabilní prostředí financování sportovních klubů s důrazem na práci s mládeží, prostředí podporující spolufinancování sportovních činností.
•    Připravíme nový zákon o podpoře sportu.
•    Úkolem státu je postupně zajistit pro sport vícezdrojové financování ze státního rozpočtu, rozpočtu krajů, obcí a sponzorských zdrojů.
•    Stanovíme kritéria pro veřejnou podporu mezinárodních sportovních akcí v České republice.
•    Vytvoříme podmínky pro trenéry a sportovní instruktory mládeže včetně příležitostí pro druhou kariéru aktivních sportovců.
•    Podpoříme občanská sdružení, spolky, neprofesionální organizace působící v oblasti sportu a tělovýchovy a jejich transparentní financování ze státního rozpočtu.

Výše uvedené proklamace jsou samozřejmě bohulibé, potřebné a sport jako takový je vřele přivítal.Není divu, že sportovní hnutí bylo po těchto veřejných prohlášeních plné očekávání.Zatím však většina z nichzůstává pouze na papíře. Není divu, že je to vnímáno negativně a navíc na neplnění těchto opatření sport doplácí.

Český sport je výrazně podfinancovaný, Nechybí v něm několik milionů, nebo stamilionů. Chybí v něm miliardy! Nevadí vládě a ani ministrovi zodpovědnému za sport, že náš stát dává na sport čtvrtinu toho co je, ve vztahu k HDP, průměr v Evropské unii? A nevadí jim ani to, že je to jen pětina ve vztahu ke Slovensku?

Zároveň seukazuje, že při stávajícím nepřehledném systému rozdělování finančních prostředků na sport je zapotřebí reagovat na vývoj.Léta preferovaný systém, který většině sportovního hnutí(toho skutečného) nevyhovuje, je dávno přežitý a v současnédobě je třeba vést diskusi se všemi klíčovými institucemi a řídícími články ve sportu o jeho podstatné transformaci.

Domnívám se, že radikální změna je nejen nutná, ale co je důležité – také možná. A jaké kroky k nápravě systému v oblasti financování sportu je tedy třeba provést?Dle mého názoru je třeba postupovat a situaci řešit se ve třech časových horizontech:

1. Krátkodobá řešení:

Lze je provést okamžitě,například už od 1. ledna 2015 a mohou proběhnout zhruba v období jednoho roku a navíc, bez nutnosti jakýchkoliv legislativních změn. Mohou být realizovaná na základě politické dohody vlády a představitelů sportovního hnutí. Pochopitelně všech, podle toho koho skutečně a v čem zastupují ane jen vybraných.

Tato krátkodobá opatření spočívají vpersonálním posílení úseku MŠMT pro podporu sportu oddělením (odborem):

● analytickým
● koncepcí a strategie
● koordinace činnosti rezortních sportovních center

2. Střednědobá řešení:

už vyžadují dílčí novelu kompetenčního zákona a je podle nich třeba realizovat tyto kroky:

● Nové a přesné vymezení kompetencí v oblasti sportu u těchto ministerstev: MŠMT, Mzd, MO, MV, MSp, MD, MMR, MPSV, případně dalších resortů.

● Definování koordinátora činnosti ministerstev v oblasti sportu – tj. předsedu vlády nebo místopředsedu vlády, případně ministra bez portfeje.

3. Dlouhodobá řešení:

Ta by měla vyústit v mnohem silnější a významnější institucionální společenské a politické zakotvení sportu. Sport v České republice – i vzhledem ke své různorodosti a velice bohaté organizační struktuře – si nepochybně zaslouží své vlastní ministerstvo tak, jak je tomu v mnoha jiných vyspělých evropských zemích – např. ve Francii, Belgii, Španělsku, Polsku a dalších státech.

Komplexní novelou kompetenčního zákona by se delimitovaly činnosti týkající se oblasti sportu do jednoho samostatného ministerstva s vlastní rozpočtovou kapitolou.

Je samozřejmě logické, že státní správa potřebuje na druhé straně pro vzájemnou komunikaci jednolitého partnera zastupujícího celé sportovní hnutí v zemi. Partnera, který se sjednotí na společných prioritách a který bude hovořit jednotným hlasem bez jakýchkoliv parciálních zájmů. Partnera, který bude respektovat jediný cíl – vytvořit maximální podmínky pro rozvoj sportu v České republice.

V této souvislosti je možné konstatovat následující skutečnosti a vyslovit zásady, z nichž by měl takový zástupce sportovního hnutí vzejít:

● Model Všesportovního kolegia, kde jednotlivé sportovní spolky zastupovali pouze jejich předsedové, se neosvědčil a stal se v podstatě převodovou pákou Aleše Hušákaa jeho party k ovládnutí Sazky a celého sportu.

● Zástupce sportovního prostředí by v žádném případě neměl určovat stát a už vůbec ne zákonem – měl by naopak vzejít z vyjádření potřeby a přání sportovních spolků a sportovců samých.

● Nejpřirozenějším řešením – jak je to obvyklé i v zahraničí – by bylo vytvoření Sdružení (Komory, Rady) spolků působících v oblasti sportu. Struktura by měla respektovat podobné principy řízení a zastupování vůči státu jako např. profesní komory nebo podnikatelské svazy.

● Sdružení by mělo být vícekomorové – např. Komora střešních organizací, Komora sportovních svazů, Komora tělovýchovných jednot a sportovních klubů atd.) se zákazem, resp. omezením majorizace. Vytvořené odspoda nahoru.

● Výkonné, revizní a řídicí orgány Sdružení by se tvořily vícestupňově (na okresní, krajské a celostátní úrovni) pro komunikaci s příslušným orgánem státní správy či samosprávy, a to na zastupitelském principu.

● Statut, stanovy a další dokumenty k založení, chodu a správě Sdružení by měla vytvořit stanovená pracovní skupina tvořená delegovanými zástupci jednotlivých spolků – měly by být podrobeny široké vnitrospolkové diskusi a poté schváleny.

Téze, které jsem nastínil, jsou vedeny upřímnou snahou pomoci českému sportu především tam, kde je tato pomoc nejvíce třeba – v jeho mládežnické a rekreační podobě se zapojením široké veřejnosti. Sport a zejména mládežnický sport by měl být cílem našeho snažení a ne prostředkem pro vydělávání peněz, jak to dnes také vidíme. Podaří-li se nám zefektivnit financování sportu a dostat nové prostředky, které chybí, tam kde jsou skutečně třeba, budeme mít nejen zdravější populaci, ale vychováme také další evropské a světové šampiony!

(z vystoupení na konferenci Sport=nepřítel státu?)