Již více jak rok se řeší v souvislosti s dotacemi na podporu sportu, poskytovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, zda příjemce dotace může přidělenou dotaci použít na podporu členských subjektů a pobočných spolků. Proběhla řada jednání a objevila se i řada návrhů na řešení této problematiky.
Poskytování dotací ze státního rozpočtu České republiky nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy řeší „Zásady vlády pro poskytování dotací ze státního rozpočtu České republiky nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy“, které upravují v návaznosti na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů, poskytování dotací ze státního rozpočtu nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy. Uvedené „Zásady“ se vztahují i na dotace v oblasti sportu, s výjimkou státní reprezentace.
Podle „Zásad“ mohou být „dotace poskytovány podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb. spolkům, zřízeným podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ústřední orgán, který poskytne dotaci, je povinen uvést do rozhodnutí mezi podmínky pro použití dotace povinnost pro příjemce, aby nefinancoval z prostředků dotace jiné fyzické nebo právnické osoby, s výjimkou těch, které poskytují výkony a služby spojené s realizací schváleného projektu, a to podle schváleného rozpočtu dotace.“ Právní výklad výše uvedeného ustanovení může být různý, ne neoprávněně se říká „kolik právníků, tolik názorů“. Výsledkem je, že stanovisko ministerstva je takové, že příjemce dotace nemůže přidělené peníze „přeposílat“. Otázka je co znamená termín „přeposílat“, ale to asi není až tak podstatné.
Právních názorů, posudků a stanovisek může být nekonečné množství, rozhodující je výklad příslušného ústředního orgánu státní správy a ještě lépe platné rozhodnutí soudu v dané věci. V našem případě je situace taková, že svaz (spolek spolků) vůči svým členům (členským spolkům) nebo hlavní spolek vůči svým pobočným spolkům vystupuje ve faktickém postavení jakéhosi poskytovatele dotace, což zákon samozřejmě nepřipouští, protože svaz nebo hlavní spolek podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb. poskytovateli dotace být nemohou. Vyvstává proto výše nastolená otázka, zda taková situace odpovídá zákonu a rozpočtovým pravidlům vůbec, a zda by zákonu neodpovídalo současné řešení ministerstva, že dotace přeposílat nelze.
Připomínám, že podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb. upravujícího rozpočtová pravidla, jsou výdajem státního rozpočtu mimo jiné dotace spolkům. Podle § 14 odst. 2 citovaného zákona pak takové dotace mohou poskytovat jen organizační složky státu v tomto ustanovení vyjmenované, především tedy ústřední orgány státní správy. Judikatura zabývající se výkladem rozpočtových pravidel sice zahrnuje téměř 400 soudních rozhodnutí, spolků se však týká jen o něco více než procento, přičemž zpravidla jde o řešení otázek odvodu za porušení rozpočtové kázně (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2566/2015).
V našem případě je však zapotřebí zmínit rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. 29 Af 205/2011, jež řešilo situaci, kdy ministerstvo poskytlo dotaci krajskému úřadu a ten tyto prostředky poskytl občanskému sdružení (tj. podle nynější právní úpravy spolku) k obnově jeho činnosti v jiné lokalitě. Krajský soud dovodil, že je třeba zkoumat, zda krajský úřad byl (či nebyl) zprostředkovatelem dotace pro jinou osobu a dospěl k závěru, že krajský úřad byl konečným příjemcem dotace a že poskytnutí prostředků z dotace občanskému sdružení představovalo „následné použití peněžních prostředků z dotace“. Krajský soud takový postup v citovaném rozhodnutí připustil. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně nebyla podána kasační stížnost, ale v řízení o téže situaci (ovšem z hlediska daně z přidané hodnoty) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. května 2015 sp. zn. 9 Afs 132/2014 závěry citovaného rozhodnutí nezpochybnil (a naopak na ně na několika místech odkázal). Je proto třeba vycházet z toho, že následné použití prostředků z dotace, i když spočívá ve financování jiné osoby, není poskytnutím a přijetím dotace, ale jejím „následným použitím“.
Rozhodující proto je, jak budou poskytovatelem nastaveny podmínky poskytnutí dotace, neboť (jak připomíná zatím poslední rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2018 sp. zn. 9 Afs 142/2017) jen poskytovatel je může stanovit, jen on je také může měnit (a to i následně) a pokud příjemce podmínky dodrží, nemůže být k jeho tíži, jak byly tyto podmínky stanoveny (to Nejvyšší správní soud vyložil již v rozhodnutí ze dne 29. října 2009 sp. zn. 1 Afs 100/2009, na něž odkazuje řada dalších rozhodnutí, včetně citovaného rozsudku z 18. 1. 2018), pokud totiž příjemce podmínky poskytnutí dotace dodržel (splnil), nelze mu to klást k tíži a ukládat mu sankce za porušení rozpočtové kázně.
Poskytování dotací ze státního rozpočtu České republiky nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy řeší „Zásady vlády pro poskytování dotací ze státního rozpočtu České republiky nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy“, které upravují v návaznosti na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů, poskytování dotací ze státního rozpočtu nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy. Uvedené „Zásady“ se vztahují i na dotace v oblasti sportu, s výjimkou státní reprezentace.
Podle „Zásad“ mohou být „dotace poskytovány podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb. spolkům, zřízeným podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ústřední orgán, který poskytne dotaci, je povinen uvést do rozhodnutí mezi podmínky pro použití dotace povinnost pro příjemce, aby nefinancoval z prostředků dotace jiné fyzické nebo právnické osoby, s výjimkou těch, které poskytují výkony a služby spojené s realizací schváleného projektu, a to podle schváleného rozpočtu dotace.“ Právní výklad výše uvedeného ustanovení může být různý, ne neoprávněně se říká „kolik právníků, tolik názorů“. Výsledkem je, že stanovisko ministerstva je takové, že příjemce dotace nemůže přidělené peníze „přeposílat“. Otázka je co znamená termín „přeposílat“, ale to asi není až tak podstatné.
Právních názorů, posudků a stanovisek může být nekonečné množství, rozhodující je výklad příslušného ústředního orgánu státní správy a ještě lépe platné rozhodnutí soudu v dané věci. V našem případě je situace taková, že svaz (spolek spolků) vůči svým členům (členským spolkům) nebo hlavní spolek vůči svým pobočným spolkům vystupuje ve faktickém postavení jakéhosi poskytovatele dotace, což zákon samozřejmě nepřipouští, protože svaz nebo hlavní spolek podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb. poskytovateli dotace být nemohou. Vyvstává proto výše nastolená otázka, zda taková situace odpovídá zákonu a rozpočtovým pravidlům vůbec, a zda by zákonu neodpovídalo současné řešení ministerstva, že dotace přeposílat nelze.
Připomínám, že podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb. upravujícího rozpočtová pravidla, jsou výdajem státního rozpočtu mimo jiné dotace spolkům. Podle § 14 odst. 2 citovaného zákona pak takové dotace mohou poskytovat jen organizační složky státu v tomto ustanovení vyjmenované, především tedy ústřední orgány státní správy. Judikatura zabývající se výkladem rozpočtových pravidel sice zahrnuje téměř 400 soudních rozhodnutí, spolků se však týká jen o něco více než procento, přičemž zpravidla jde o řešení otázek odvodu za porušení rozpočtové kázně (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2566/2015).
V našem případě je však zapotřebí zmínit rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. 29 Af 205/2011, jež řešilo situaci, kdy ministerstvo poskytlo dotaci krajskému úřadu a ten tyto prostředky poskytl občanskému sdružení (tj. podle nynější právní úpravy spolku) k obnově jeho činnosti v jiné lokalitě. Krajský soud dovodil, že je třeba zkoumat, zda krajský úřad byl (či nebyl) zprostředkovatelem dotace pro jinou osobu a dospěl k závěru, že krajský úřad byl konečným příjemcem dotace a že poskytnutí prostředků z dotace občanskému sdružení představovalo „následné použití peněžních prostředků z dotace“. Krajský soud takový postup v citovaném rozhodnutí připustil. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně nebyla podána kasační stížnost, ale v řízení o téže situaci (ovšem z hlediska daně z přidané hodnoty) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. května 2015 sp. zn. 9 Afs 132/2014 závěry citovaného rozhodnutí nezpochybnil (a naopak na ně na několika místech odkázal). Je proto třeba vycházet z toho, že následné použití prostředků z dotace, i když spočívá ve financování jiné osoby, není poskytnutím a přijetím dotace, ale jejím „následným použitím“.
Rozhodující proto je, jak budou poskytovatelem nastaveny podmínky poskytnutí dotace, neboť (jak připomíná zatím poslední rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2018 sp. zn. 9 Afs 142/2017) jen poskytovatel je může stanovit, jen on je také může měnit (a to i následně) a pokud příjemce podmínky dodrží, nemůže být k jeho tíži, jak byly tyto podmínky stanoveny (to Nejvyšší správní soud vyložil již v rozhodnutí ze dne 29. října 2009 sp. zn. 1 Afs 100/2009, na něž odkazuje řada dalších rozhodnutí, včetně citovaného rozsudku z 18. 1. 2018), pokud totiž příjemce podmínky poskytnutí dotace dodržel (splnil), nelze mu to klást k tíži a ukládat mu sankce za porušení rozpočtové kázně.
(red,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
Email
Tisk
