Nejlepší český mílař posledních let Jakub Holuša vybojoval zlato v běhu na 1500 m. Sám věřil už po semifinálovém běhu, že by mohl bojovat o stupně vítězů a také při finále tomu podřídil  taktiku. V bouřlivé hale Jakub udržel tempo s čelem závodu a v pravou chvíli  zaútočil.  Ještě  do cílové rovinky vbíhal na druhém místě a ve finiši nakonec porazil tureckého reprezentanta Tanul Ilham Özbilena a to ještě v českém halovém rekordu 3:37,68. Jakub Holuša  si doběhl pro druhé zlato pro Českou republiku.

Když se vydýchal tak odpovídal novinářům ...

Pamatujete si, co se dělo posledních sto metrů?
„Pamatuji si to naprosto přesně. Šel jsem absolutně naplno a viděl jsem, že Turkovi už to moc nechutná. Podle jeho stylu už poznám, že už mu ty metry utíkají pomaleji. Říkal jsem si, že musím jít až do posledních metrů a ti diváci jak řvali, to mě tlačilo a věřil jsem, že když vyběhnu ze zatáčky za ním, udělám ho. Pak jsem ještě malinko zadrobil a zrychlil krok, nohy se vůbec nezalívaly, prostě lidi na tribunách ze mě dostali úplně všechno.“
 
Byl jste si v cíli jistý, že jste před ním?
„Ano, byl jsem si jistý, proto jsem si mohl dovolit zvednout ruce nad hlavu. Jinak bych asi skočil do cíle, jako v rozběhu v Istanbulu, ale nebylo potřeba.“
 
Po semifinále jste o medaili hovořil, ale napadlo vás, že bude zlatá?
„Myšlenky na zlato mě nenapadly, nebo jinak, já jsem šel do závodu s tím, že mohu porazit každého. Je to zkušenostech. Když běžíte proti deseti soupeřům, které jste nikdy neporazili, je to těžké nastavit v hlavě. V tom jsem měl výhodu, už jsem je v minulosti porazil. Věřil jsem, že když se sejdou nohy, zvládne to hlava, pomůžou diváci, zkrátka bude ten den D, může to vyjít.“
 
Jaká byla taktika?
„Šel jsem tak, abych si mohl hlídat čelo závodu. Byl jsem stále v kontaktu se špicí, abych v posledních dvou kolech mohl hlídat pozice. Tohle mi vyšlo, takže když jsem vbíhal do posledního kola na druhém místě, už jsem nevnímal okolí. Jen toho Turka přede mnou.“
 
Nebál jste se, že vás zezadu někdo zaskočí?
„Nebál, protože jsem věděl, že jdu na svoje maximum. Že mi nohy jdou skvěle a není možné, aby byl někdo rychlejší. Pak už se blížil cíl a mně bylo úplně jedno, jaký máme čas, zajímal jsem se jen o boj o zlato. Cítil jsem, že na to mám.“
 
Jinak byl ale závod dost tvrdý. Rozdal jste docela dost ran. Bylo to nějak neobvyklé?
„Naopak, tohle přesně patří k běhům v hale. V polovině závodu mě loktem poslal v zatáčce jeden ze soupeřů až do třetí dráhy, o kolo později jsem zase tvrdě strčil do soupeře přede mnou já. Právě tohle jsou ty zkušenosti, nesmí vás nic zaskočit.“
 
Dá se srovnat stříbro z halového mistrovství světa v Istanbulu a tohle zlato?
„Ale jo, to zlato jsem udělal na osmistovce a byl to obrovský úspěch. Já si však osobně myslím, že patnáctistovka je těžší trať. Je potřeba na ni víc makat. Proto má zlato z Prahy pro mne osobně vyšší cenu.“