Nikdo neví, kdo byl první plavec. Možná nějaký prehistorický človíček, který při honbě na mamuta zakopl o kořen a spadl do jezera, či snad záletný Říman, kterého žárlivý manžel hodil na pospas Neptunovi. Stejné šance má Indián a vyschlá egyptská mumie. Jasné je, že lidé nebyli a nejsou plavci od přírody, jako například zvířata. Ten, kdo první zkusil umění udržet se nad vodou, měl s tím jistě daleko větší dřinu, než si dovedeme my, lidé atomového věku, představit.
Schopnost přizpůsobit se vodnímu prostředí byla nezbytnou životní podmínkou už v počátcích lidské společnosti, zejména u obyvatel mořských pobřeží, okolí jezer a řek. Nejstarší zápis o plavání pochází z Egypta asi z r. 1000 př. n. I. Lze z něj vyvodit, že staří Egypťané už znali techniku podobnou dnešnímu kraulu.
Znalost překonávání vodních toků patřila i mezi válečnická umění. Proto už staří Řekové věnovali plavání značnou pozornost a také ve starém Římě byla znalost plavání pokládána za nezbytnou součást vzdělání. Dokládají to i pompejské vykopávky, mezi nimiž je mozaika, ukazující lidi, plovoucí na „boku". To je jediné nejstarší vodítko, podle kterého se soudí, že plavání bylo známo již v těchto letech a možná i dávno před tím.
Podle dochovaných záznamů z Japonska císař Go-Yozei (1586—1611) nařídil už v roce 1603 plavecké závody mezi školami. V Evropě začali plavání doporučovat pokrokoví pedagogové 18. a 19. století.
Jako většina sportů má i závodní plaváni svoji kolébku v Anglii. Prvá plavecká asociace v moderním věku byla založena 7. ledna 1862 v Londýně a přivedla na svět hned několik klubů. Nazývala se Asociace metropolitních plaveckých klubů. Brzy se však změnila v Londýnskou plaveckou asociaci (1869). Ale ani ta neměla dlouhé trvání a stala se Amatérskou plaveckou asociaci Velké Británie. Tehdy měla již 300 členských klubů.
S vývojem plavání se vyskytla potřeba hry. Kolem roku 1870 vynalezl jistý Angličan, jehož jméno bohužel nezůstalo zachováno, vodní pólo. Svoji popularitu si získávalo pomalu, ale jistě. Více než čtvrt století hrálo se za nemožných pravidel. Bylo na příklad dovoleno topit soupeře s míčem tak dlouho, až si musil vybrat mezi utopením a uvolněním míče. To je něco, čemu se nesmíme příliš divit, neboť tehdejší názor na sport byl trochu „mužnější“ a ostatně i dnes by některým mužstvům stará pravidla vyhovovala.
Roku 1897 byla stanovena první pólová pravidla H. H. Reederem. Ta přikazovala hrát slušně, vylučovala všechny surovosti a dávala větší šance k vítězství technicky a plavecky lepšímu a rychlejšímu soupeři. Tato pravidla byla měněna, aby vyhovovala požadavkům modernějšího způsobu boje a rozdílným rozměrům bazénů.
Po roce 1886 hrálo plavectví velkou roli ve třech zemích v Anglii, Austrálii a na Novém Zélandu. Do Ameriky se dostalo až na počátku 20. století, kdy se Američané dočítali o velkých rychlostech, dosažených příslušníky Velké Británie. Nenechali to ovšem jen tak „plavat“, to by nebyli Američané. Jeli se tedy nejprve na ty zázraky podívat, začali se učit a sami poznávat, jak se pohybovat ve vodě stále větší a větší rychlostí. Po několika letech usilovné práce se jim podařilo Anglii dokonale zastínit, ale než mohli dostatečně ukázat svoji převahu, přišli Australané s technikou plavání „kraulem“ (crawlem) a vnesli do plavání úplný převrat.
Změny plaveckých stylů, které se v té době děly, byly a jsou tak mnohé, že bychom musili o každém napsat rozsáhlé pojednání, aby si laik utvořil představu, jak na ně působil vývoj. Různé způsoby „boku“, dretchen, znaku soupažně a klasického prsního stylu byly zasaženy novodobým kraulem a později motýlkem.
Nastalo tvrdé mezinárodní soutěžení. Austrálie a USA byly vlastníky všech světových rekordů a Anglie se odebrala do ústraní. Obě země, držící rekordy, si byly jisty svými výkony, ale najednou se objevilo Japonsko, které díky sportovní špionáži, dobré přípravě, vůli a fanatismu svých maličkých závodníků překvapilo. Plavecká soutěž byla poprvé zařazena na olympijských hrách v roce 1896. Až do olympiády 1936 měli Američané naprostou převahu. Pak přišli Japonci a odnesli si tři zlaté medaile. Senzační porážky favorizovaných Američanů nebyly zaviněny tím, že plavali špatně, ale proto, že ostatní národy se usilovně učily a dosáhly stejné dokonalosti.
Ženské disciplíny 100 a 400 m volný způsob byly poprvé zavedeny v roce 1912. Stovku vyhrála tehdy Australanka F. Durac, která byla zanedlouho překonána svou krajankou A. Kellerman. Tato plavkyně měla skvěle stavěné tělo, prý díky plavání, jak říkala. Umělci ji obdivovali více než 20 let. Byla jakousi revolucionářkou plavectví. Když se pokoušela dosáhnout větší rychlosti,zjistila, že je handicapována sukňovitým koupacím oděvem. Nahradila jej proto sešitými pánskými dvojdílnými plavkami, které se ujaly a v podstatě zachovaly až do současnosti. Závodní plavky a použité materiály na ně se vyvíjely a vyvíjí neustále.
Doba se mění a lidé s ní. Do historie se však nesmazatelně zapsaly výkony Američanů Weismüllera, Keifra, Kahanamoku, Medicy a Forda,ale také skvělé výkony Francouzů Janyho, Vallereye a všech těch významných plavců ostatních států Evropy, mezi něž patří i naši rekordmani. Začátkům tohoto sportu u nás se ale budeme samostatně věnovat příště.
(kp, sportovnilisty.cz, foto: arch.)
