Foto: Tato závodní monstra dosahovala v roce 1910 průměrné rychlosti 100 km v
hodině. Uprostřed baron Liebig na voze, vyrobeném v Kopřivnici, se
kterým jel také závod Paříž – Vídeň.
Motorové sporty mají velmi slavnou minulost a dá to celkem dost práce, překonat odvahu a výkon vousatých sportovců z let 1895 - 1910. Jezdili na strojích, které všelijak prskaly a lítaly po silnici jako splašené spřežení, ale naši dědečkové je zkrotili a tvořili podivuhodné rekordy.
Jsme dál než dědečkové?
Začalo to dálkovými jízdami. Automobil měl ukázat, co dovede. Tak třeba roku 1898 jel Francouz Charron na trati Paříž - Amsterodam - Paříž průměrnou rychlostí 44 km za hodinu! Po silnicích, které si dnes už ani nedovedeme představit. Rok na to jel Jenatzy v elektrickém automobilu 105 km za hodinu. Roku 1901 měl Fournier na závodech Paříž - Berlín průměr 75 km, a téhož roku se pokusil Charles Glidden z Bostonu o první automobilovou cestu kolem světa. Nezaženeme tak dotěrnou otázku, jak je to vlastně s pokrokem techniky. Po více jak sto letech objevujeme elektromobily a je otázkou o jak moc by současná závodní auta, na silnicích tehdejší doby, byla lepší. Promiňte mi nezdvořilost, ale například v květnu 1903, před 112 lety, dělal Gabriel na Morsu na trati Paříž - Madrid průměr 105 km! Rok na to jezdil Vanderbilt na devadesátikoňském Mercedesu 148 km za hodinu a v roce 1906 Marriot - 205 km...
Mister Gudden jede kolem světa
Byl to bohatý Američan z Bostonu a koupil si anglický vůz Napier. Nepospíchal. Nejdřív projezdil křížem krážem Evropu a zajel si až za severní polární kruh. Do roku 1907 objel dvakrát zeměkouli a urazil 67 800 km. Byl v Indii, Číně, Japonsku, Austrálii, na Novém Zélandě, v Mexiku, dobře se bavil a měl na to. Dokázal, mimoděk, co všechno vydrží automobil.
Vezl šest klobouků a dvě pěnkavy
S klobouky byla potíž. Roku 1906 nosily dámy obrovské pagody a paní Baekelandová jich chtěla šest, protože jela poprvé do Evropy. Pan Baekeland proto zvýšil střechu své čtyřiadvacetikoňské limusiny, kterou připravoval na tu dalekou cestu už od roku 1904. Zařídil si ve voze ústřední topení a proměnil karoserii v malý mahagonový salon. Měli děti a jedenáct kufrů. Dětem vezli školní učebnice a paní Baekelandová se starala cestou o jejich vzdělání. Otec jim za to koupil v Paříži dvě pěnkavy, které potom vozili v kleci. Nejel kolem světa, jen procestoval Evropu. Ale napsal o tom první automobilový cestopis, který měl v Americe nesmírný úspěch. Způsobil, že po takovém cestování zatoužily miliony lidí a byl průkopníkem všeobecné motorizace. Když vyšlo potom v Anglii dílo Ch. L.Freestona o alpských silnicích, bylo ihned rozebráno. Vyšlo v dalších vydáních a bylo překládáno do cizích jazyků. Zjistilo se, že lidé čtou cestopisy o dalekých automobilových jízdách, aby uspokojili vlastní touhu po světě. Pan Baekeland i Freeston se tak stali průkopníky automobilismu.
Peking – Paříž - před sto osmi lety
Roku 1907 vypsal pařížský deník Le Matin závod, dálkovou jízdu z Pekingu do Paříže. Startovalo pět vozů a vyhrál italský princ Borghese. Dojel za 60 dní! Ostatní vozy měly zpoždění 21 dnů. Borghese je průkopníkem - pionýrem první třídy. Napříč Čínou nesla benzín karavana devatenácti velbloudů. Před vozy cestovala druhá karavana, která varovala lidi ve vesnicích, aby se nelekali a byla připravena tahat vozy z písku a bláta. První den ujeli jen 65 km. Projeli čínskou zdí a před Kalganem zlomil jeden vůz osy. V Kalganu si spočítali, že ujeli 250 km, z toho jen 80 km vlastní silou. Neohroženě pokračovali a přišla odměna. Po rovných plochách poušti Gobi jeli 50 km v hodině a za dva týdny po startu z Pekingu byli na Sibiři. U Bajkalského jezera opustil Borghese tři zbylé vozy. Jeho vůz Itala jel rychleji. Pustil se podle železnice na Irkutsk, kde mu vyjela vstříc ruská ochranná patrola. Se slovanskou zdvořilostí jej chtěla doprovodit Sibiří. Kozácké koně nestačili automobilu a princ dojel sám do Tomska 18. července. To už byl na cestě 38 dní. Za Kurganem spatřil hraniční sloup Evropy a Asie. V Moskvě se nemohl vysvobodit z banketů a oslav na jeho počest. V Paříži jej pak uvítaly přeplněné bulváry jásajících lidí. Byl hrdina.
Už tenkrát byl „SPORT“ a „SPORT“
Jsou dva druhy sportovců. Jedni plní povinnosti a dodržují kázeň, druzí si chtějí užívat a hřeší na lidskou hloupost. Domnívají se, že stačí, když slavně ohlásí cestu kolem světa a budou mít výlet na tři roky. Tak odstartoval roku 1902 Angličan pan Lehwes. Jeho žlutý vůz způsobil v Londýně senzaci. Vedle stála cedulka, kudy všude prokřižuje svět. Už v Paříži se zdržel šest neděl, bylo tam hezky. V Berlíně popíjel devět neděl. Za pět měsíců po startu byl teprve ve Varšavě. V Nižním Novgorodu měli dobrou vodku, a protože mrzlo, praskly dva válce. Pan Lehwes se vrátil vlakem do Londýna a jeho vůz byl teprve na jaře vykopán ruskými sedláky. Vězel tři metry pod sněhem.Inu také sportovec.
V pokračování příště se podíváme na automobilové začátky v českých zemích i jinde ve světě.
Motorové sporty mají velmi slavnou minulost a dá to celkem dost práce, překonat odvahu a výkon vousatých sportovců z let 1895 - 1910. Jezdili na strojích, které všelijak prskaly a lítaly po silnici jako splašené spřežení, ale naši dědečkové je zkrotili a tvořili podivuhodné rekordy.
Jsme dál než dědečkové?
Začalo to dálkovými jízdami. Automobil měl ukázat, co dovede. Tak třeba roku 1898 jel Francouz Charron na trati Paříž - Amsterodam - Paříž průměrnou rychlostí 44 km za hodinu! Po silnicích, které si dnes už ani nedovedeme představit. Rok na to jel Jenatzy v elektrickém automobilu 105 km za hodinu. Roku 1901 měl Fournier na závodech Paříž - Berlín průměr 75 km, a téhož roku se pokusil Charles Glidden z Bostonu o první automobilovou cestu kolem světa. Nezaženeme tak dotěrnou otázku, jak je to vlastně s pokrokem techniky. Po více jak sto letech objevujeme elektromobily a je otázkou o jak moc by současná závodní auta, na silnicích tehdejší doby, byla lepší. Promiňte mi nezdvořilost, ale například v květnu 1903, před 112 lety, dělal Gabriel na Morsu na trati Paříž - Madrid průměr 105 km! Rok na to jezdil Vanderbilt na devadesátikoňském Mercedesu 148 km za hodinu a v roce 1906 Marriot - 205 km...
Mister Gudden jede kolem světa
Byl to bohatý Američan z Bostonu a koupil si anglický vůz Napier. Nepospíchal. Nejdřív projezdil křížem krážem Evropu a zajel si až za severní polární kruh. Do roku 1907 objel dvakrát zeměkouli a urazil 67 800 km. Byl v Indii, Číně, Japonsku, Austrálii, na Novém Zélandě, v Mexiku, dobře se bavil a měl na to. Dokázal, mimoděk, co všechno vydrží automobil.
Vezl šest klobouků a dvě pěnkavy
S klobouky byla potíž. Roku 1906 nosily dámy obrovské pagody a paní Baekelandová jich chtěla šest, protože jela poprvé do Evropy. Pan Baekeland proto zvýšil střechu své čtyřiadvacetikoňské limusiny, kterou připravoval na tu dalekou cestu už od roku 1904. Zařídil si ve voze ústřední topení a proměnil karoserii v malý mahagonový salon. Měli děti a jedenáct kufrů. Dětem vezli školní učebnice a paní Baekelandová se starala cestou o jejich vzdělání. Otec jim za to koupil v Paříži dvě pěnkavy, které potom vozili v kleci. Nejel kolem světa, jen procestoval Evropu. Ale napsal o tom první automobilový cestopis, který měl v Americe nesmírný úspěch. Způsobil, že po takovém cestování zatoužily miliony lidí a byl průkopníkem všeobecné motorizace. Když vyšlo potom v Anglii dílo Ch. L.Freestona o alpských silnicích, bylo ihned rozebráno. Vyšlo v dalších vydáních a bylo překládáno do cizích jazyků. Zjistilo se, že lidé čtou cestopisy o dalekých automobilových jízdách, aby uspokojili vlastní touhu po světě. Pan Baekeland i Freeston se tak stali průkopníky automobilismu.
Peking – Paříž - před sto osmi lety
Roku 1907 vypsal pařížský deník Le Matin závod, dálkovou jízdu z Pekingu do Paříže. Startovalo pět vozů a vyhrál italský princ Borghese. Dojel za 60 dní! Ostatní vozy měly zpoždění 21 dnů. Borghese je průkopníkem - pionýrem první třídy. Napříč Čínou nesla benzín karavana devatenácti velbloudů. Před vozy cestovala druhá karavana, která varovala lidi ve vesnicích, aby se nelekali a byla připravena tahat vozy z písku a bláta. První den ujeli jen 65 km. Projeli čínskou zdí a před Kalganem zlomil jeden vůz osy. V Kalganu si spočítali, že ujeli 250 km, z toho jen 80 km vlastní silou. Neohroženě pokračovali a přišla odměna. Po rovných plochách poušti Gobi jeli 50 km v hodině a za dva týdny po startu z Pekingu byli na Sibiři. U Bajkalského jezera opustil Borghese tři zbylé vozy. Jeho vůz Itala jel rychleji. Pustil se podle železnice na Irkutsk, kde mu vyjela vstříc ruská ochranná patrola. Se slovanskou zdvořilostí jej chtěla doprovodit Sibiří. Kozácké koně nestačili automobilu a princ dojel sám do Tomska 18. července. To už byl na cestě 38 dní. Za Kurganem spatřil hraniční sloup Evropy a Asie. V Moskvě se nemohl vysvobodit z banketů a oslav na jeho počest. V Paříži jej pak uvítaly přeplněné bulváry jásajících lidí. Byl hrdina.
Už tenkrát byl „SPORT“ a „SPORT“
Jsou dva druhy sportovců. Jedni plní povinnosti a dodržují kázeň, druzí si chtějí užívat a hřeší na lidskou hloupost. Domnívají se, že stačí, když slavně ohlásí cestu kolem světa a budou mít výlet na tři roky. Tak odstartoval roku 1902 Angličan pan Lehwes. Jeho žlutý vůz způsobil v Londýně senzaci. Vedle stála cedulka, kudy všude prokřižuje svět. Už v Paříži se zdržel šest neděl, bylo tam hezky. V Berlíně popíjel devět neděl. Za pět měsíců po startu byl teprve ve Varšavě. V Nižním Novgorodu měli dobrou vodku, a protože mrzlo, praskly dva válce. Pan Lehwes se vrátil vlakem do Londýna a jeho vůz byl teprve na jaře vykopán ruskými sedláky. Vězel tři metry pod sněhem.Inu také sportovec.
V pokračování příště se podíváme na automobilové začátky v českých zemích i jinde ve světě.
(kp, sportovnilisty.cz,foto: archi.)
Email
Tisk
